Pročetli jsme milion pět chytrých knih a potom jsme si, sebevědomí a připravení opravdu na "vše", koupili štěně. Přivezli jsme je domů a uložili na předem přichystané místečko s teplou matrací, pestrobarevnými hračkami a dvěma miskami. Už jsme se těšili, až začneme malého bezbranného pejska zahřívat lahví s horkou vodou, až ho budeme utěšovat v jeho smutku, což by mělo časem plně nahradit maminku-psici, jak říkaly chytré knihy.
Konečně nastal čas první procházky a proces zvykání si na tak nepřirozenou věc jako je vodítko. "Pejsek bude skákat, vrčet, škubat…" říkaly publikace typu Máme doma štěňátko či Jak správně vychovat psa. Jaké bylo naše překvapení, když se pejsek na místě přimáčkl k zemi a zůstal ležet. Nejen že nejevil sebemenší odpor, on se dokonce ani nehýbal. Za doprovodu poznámek typu: "Vy jste si koupili psa na nošení?" jsme zklamaně odešli domů. Tohle tam přece nepsali…
Počáteční
stav neměl trvat dlouhou dobu, aspoň v něčem měli i
zkušení kynologové pravdu. "Pejsek si na vás brzy zvykne
a pozná, kdo je ve vašem vztahu pánem." Inu poznal, to se
nedá popřít. Téměř půl roku jsme strávili na špičkách
na gauči a snažili se být od té řvoucí a krvelačné bestie
co nejdál. Kdo prožil něco podobného, souhlasně pokyvoval
hlavou s vědoucím úsměvem, ostatní se s hrůzou v očích
při pohledu na krvavé šrámy po celém našem těle
odvolávali na publikace o domácím násilí. Tohle tam přece
nepsali…Po půl roce jsme začali na koberci nacházet drobné bílé předměty, které jsme později identifikovali jako zoubky, a náš miláček se začal pomalu, ale jistě uklidňovat. Hodnějšího a poslušnějšího kamaráda byste si nemohli přát. "Zatlačíme pejskovi na zadeček, vyslovíme zřetelně povel Sedni! A odměníme drobnou laskominou." Fungovalo to - na piškot vždycky.
No a pak přišla puberta…Představte si čtyřicátníka s počínajícím bříškem běžícího po lese, klopýtajícího o kořeny, supícího jak parní lokomotiva a hulákajícího (na lesy): "Huberte, ke mně, Hubertéééé!" Legrace? Páni, ne! Velice závažná situace, o které se v žádné knize nedočtete. Nemyslete si, že by řečený Hubert utíkal před svým pánem, tak pošetilý snad není žádný pes. Připomíná to trochu tu známou pohádku O velké řepě. Dědek za babku, babka za vnučku, atd. Tady pán honí Huberta a Hubert toho zatr…zajíce. Když pán potom svého pejska dohoní (no, lépe řečeno, když se ten rozhodně z nějakého neznámého důvodu, většinou to bývá znuděnost z toho neustávajícího hulákání, či třeba z hladu, zastavit), když už ho máte bezpečně na vodítku, všechna sladká slova a lákání na dobrůtku jsou tatam a on vám svatosvatě odpřísáhne, že už tu "vyčůranou" (pardon, to bylo lidově řečeno) čtyřnohou potvůrku (eventuelně potvoru, tady záleží na kohoutkové výšce respektive na hmotnosti onoho stvoření, šedesáti kilové bestii už se v žádném případě nedoporučuje označovat zdrobnělinou) na volno nepustí, co živ bude. Slib je slib, přísaha je přísaha, ovšem skutečnost bývá většinou trochu jiná.
A
co na tento jev s názvem " vzal nohy na ramena"
říkají odborná pojednání? V tomto případě doporučujeme
cvičit poslušnost na dlouhé šňůře. "V případě, že
se pes zaběhne, vyčkáme jeho příchodu na stejném místě,
nepobíháme a psa nehledáme, čímž bychom ho pravděpodobně
jen míjeli." Ano, rada nad zlato. Doporučila bych ji ale
výhradně osobám s nekonečnou trpělivostí a železnými
nervy. Když vás po půlhodině marného čekání minou dva
zajíci a jeden statný srnec, načež k vám zdáli dolehnou
srdceryvné lidské výkřiky a z nedaleké vesnice zuřivý
štěkot místních psů, snad ani ti nejotrlejší z nás
nezůstanou chladní. Ono taky proč? Když najdete vašeho
mazlíčka " vrhocase" před vraty s " tak kde
jsi?", byť zapocen, udýchán a vynervován do morku
kostí, nemůžete se na něho zlobit. Hold: psí oči jsou psí
oči. Hlavně že už víte, co kdyby příště. A je to tady,
před chvílí zmizel v lese, jenže vy už moc dobře víte co a
jak. S úsměvem na rtech pádíte domů v očekávání, že ho
snad ještě předběhnete. Pět minut, deset minut…chyba
lávky. Zpocení, uhnaní a vystresovaní se vracíte zpět,
abyste ho spatřili, jak chodí v kruhu a bezradně se snaží
vyčuchat naši stopu přesně na místě, odkud jste před
chvílí vybíhali. Ale vy se na něho nemůžete zlobit.
Pravidla jsou ta tam, ale psí oči jsou psí oči.A tak bych mohla pokračovat ještě dlouho, moc dlouho, nu což, pětiletá zkušenost je pětiletá zkušenost. Snad by to bylo i na kratší knihu, název: Skutečný život se psem aneb Nevěřte učeným knihám. Každopádně vězte: běhat se musí a je to i zdraví prospěšné ( zvlášť na čerstvém vzduchu) a ještě něco…pokud do pěti neděl nezešílíte, našli jste kamaráda na celý život.
P.S.: Asi jste si všimli - nebyla to recenze. Snad pokus o fejeton??