Paříž mýma očima aneb kde je ta atmosféra?!

Mirek

Je pátek, půl páté odpoledne a u benzinky Agip (čti adžip) se začínají scházet lidé s batohy na zádech, kufry v rukou/rukách (hele Svaťo tady fakt nevím, nejsu si jistej správným tvarem) a očekáváním v očích. A jsme tu všichni. Můžeme vyjet. Čeká nás asi 15 hodin v autobuse. Naše nátura se nezapře a po půl hodině vytahujeme jídlo. Řízečky, salámy, paštičky ... Cesta ubíhá ještě rychlejším než tím nejrychlejším tempem. Poslední pohled na billboard s culícím/umívajícím se (vyber si) Egesim (taky nevím jaxe píše, mám namysli toho tenistu) a už nás vítá Německo. Hned za Rozvadovem je vidět, že jsme na západě, neboť i ty odpadky okolo silnice jsou jiné. Pan řidič byl hrozně hodný a pustil nám Pána prstenů. Všichni byli nadšeni. Ovšem Frodo, Bilbo, nebo elfové se nemohou měřit s Laurelem a Hardym, kteří přišli na řadu hned poté, navejš ve slovenštině. Poslední můj pohled patří Hardymu, který bez kalhot běhá po lešení. Usínáme.

Budíme se již v zemi galského kohouta (gdyžtak oprav velký písmena). První naše zastávka je v Remeši (Reims). Samozřejmě se jdeme podívat na katedrálu. Efekt není takový, jaký jsem čekal. Barák je to sice velkej, ale dojem to na mě nedělá. Nepomáhají ani fráze jako: "Tady se psaly dějiny.". No nic vzal sem si aspoň poklici z volva jako suvenýr. Nyní už jsme si to hasili směr Paříž. Jestliže se nám zdálo, že cesta ubíhala pomalu, tak teď to teprve stálo za to. Neuvěřitelné množství aut, zácpy, všude chodci, s tím vším se naše Karosa musí potýkat. Konečně jsme se (díky zručnosti našich řidičů) propracovali na Place de la Concorde. Naskýtá se nám pohled na Champ Elysses a vítězný oblouk. Průvodkyně něco povídá, ale nikdo ji nevnímá. Všichni čekáme, až se na nás vrhne ta "pařížská atmosféra". Začíná honba za uměním a památkami. Skoro běžíme přes Seinu směr Invalidovna. Kdysi jsem slyšel, že Seina je romantická řeka, no nevím, regulovanej tok, břeh vybetonovanej, odpadky, nebyl jsem z toho zrovna unešen. Nicméně nemáme čas zabývat se prkotinami, neboť průvodkyně se ztrácí něgde vpředu a pan profesor je nervózní. Invalidovna, obrovská budova, kterou nechal postavit Napoleon pro válečné invalidy. Rychle nějaká ta fotečka a honem dál. Čas nestojí. Máme namířeno k domu sochaře, na jehož jméno si nevzpomenu. Dům je obklopen zahradami s vystavenými sochami. Všichni se kochají Občany z Callé, já svačím. Tak a honem dál. Teď fofrem k Eiffelovce. Jóóóóóó´!!!!!!!!! Chůze se mění v klus, klus v běh, běh ve sprint. Jdeme již notnou chvíli, leč Ajfelovka stále nikde. Asi po půldruhé hodině chůze se před námi otevírá široké prostranství a uprostřed, Ajfelova věž. Na obrázcích, nebo ve filmech nezdá se býti tak vysokou. Jen tak si tam stoji, jedním koncem zapíchnutá do země, druhým do oblak... Uvažuji, jak ten Eiffel přišel na to, postavit ji... Když mé oči sklouzly po věži na zem zhrozil jsem se, fronty až za roh a ještě kousek dál. Tak tam se dnes už nedostaneme. Máme rozchod, někteří se jdou podívat na sídlo UNESCa, my se uvelebujeme na lavečce v parku a dopřáváme si něco z našich zásob. Sraz je v šest, jedem na hotel. Máme hodinu jinak nás do hotelu nepustí a budeme spát v papundeklovejch krabicích. A tak si to hasíme pařížským provozem a čím déle jedeme, tím více se mění vzhled lidí zevlujících na ulicích. Turisti se mění v Araby, podnikatelé v černochy, sem tam nějaký Turek. Je 18:55 a právě jsme dorazili k hotelu. Po ubytování vyrážíme na průzkum okolí, hledáme hospůdku. Žádnou jsme nenašli,ale po prostudování mapy jsme zjistili, že k Ajfelovce je to jen asi 15 minut chůze!!!!!!!!!!! Ihned vyrážíme. Je asi deset večer a na ulicích potkáváme jen pár snědých chlapíků. Jdeme již asi půl hodiny a Ajfelovka nikde. Konzultujeme s mapou. Kupodivu tam není ani ta ulice, na které jsme, ani ostatní, po kterých jsme šli. Následovalo dvouhodinové putování noční periferií Paříže. Neosvědčily se ani snahy o komunikaci s domorodci. Na otázky: "Dů jů spík ingliš? Šprechen Zí dojč? nebo Gavaritě pa rusky?" se nám dostávalo místo odpovědí pouze kroucení hlavou. Naznali jsme, že to nemá smysl. Vrátili jsme se do hotelu a šli spát. Byli dvě ráno. Dnešní hledání pařížské atmosféry skončilo neslavně.

A máme tu krásné ráno plné sluníčka. Vyjíždíme směr Notre-damme. Po absolvování pekelné jízdy ranní Paříží přijíždíme ke katedrále. Ač je teprve půl deváté nejsme tu první. Skrz hledáčky objektivů na nás mrkají šikmé oči... ano Japonci, celé tři autobusy. Rychle zkouknem ten kostelík, shledáme, že je stejný jako ten v Remeši, a uháníme k Centre Pompidou, moderní kontroverzní stavbě, kterou nechal vystavět president Pompidu.Je to olbřímí krychle omotaná všemožnými trubkami, rourami a vůbec. Podle mě nic moc pěknýho. Ale v útrobách tohoto monstra se ukrývá cíl naší výpravy. Muzeum moderního umění. Je zde jen malá překážka a to obrovská Fronta. Nicméně do vnútri chceme tak čekáme. Asi po hodině jsme uvnitř. Máme 4 hodiny na prohlídku expozic. Vyrážíme. Je to úplně super. Betonový krychle střídají akvária s televizemi, černá koule na silonu, jeskyně, houpačka s prapodivnými výstupky... no je na co se dívat. Jme tu již tři hodiny a začínají mě bolet nohy. Jdeme si sednout do kavárny. Konečně jsme všichni. Další zastávka - Musse de Orsay. Muzeum impresionismu. A zase fronta. Zdolali jsme ji jen s malými psychickými újmami. Procházím mezi obrazy a už je ani nevnímám, je toho moc. Po půl hodině odcházím. Mám asi tři hodiny, taxe jdu projít. Zkoumám čistotu Seiny, vzhled metra, fotím si nějaké bezdomovce... Uteklo to jako voda. Je šest večer a my míříme na druhý konec města, do čtvrti La Defense. Je to čtvrť moderní, samý věžák, panelák, podchody, nadchody, ale hlavně nikde ani človíčka. Působí to tu dost depresivně. Rači bereme kramle do Montmartru, bohémské to čtvrti básníků, malířů a vůbec umělců. Z autobusu vystupujeme před Moulin rouge. A zase Japonci. Samozřejmě chceme vidět katedrálu Sacré-Coeur, v cestě nám však stojí obrovský kopec. Již v polovině funíme způsobem strašným. Jsme nahoře. Opět Japonci. Pár foteček, mrknout dovnitř a honem pryč, máme dvě hodiny rozchod. Inu usedli jsme do takové jedné milé malé hospůdky, objednali si pivko a vychutnávali pohodu. Pak číšník donesl účet. Chvíle ticha, úžas, rozhořčení. To pivo nám pěkně zhořklo, bodejť by ne za 250 Kč. Jdeme na sraz. Když se i ti poslední opozdilci vykutáleli z Moulin Rouge, mohli jsme jet. V hotelu na nás čekaly postýlky. Dnes nikdo netoužil najít potmě Ajfelovku. Den to byl perný, leč atmosféru jsme nikde nesehnali.

Začíná poslední den našeho pobytu. Začátek to je opravdu stylový, na hřbitově. A není to hřbitov jen tak ledajaký, odpočívá zde třeba Jimmy Morrison nebo Edith Piaf. Taky jsem si tady odskočil. Další program je už jasný. Louvre. 8 hodin v galerii. Ani nevím, jestli se mi tam chce, no, ale v Paříži člověk není denně tak si to musíme vychutnat. Tady fronta není tak obrovská, takže celkem záhy procházíme skleněnou pyramidou do útrob této pekelné budovy. Samozřejmě, že chceme vidět Monu Lisu (a taky ji pořádně zkritizovat). Nohy naše nesou nás obrovskými sály, kde visí spousta obrazů. V každém z těchto sálů by se daly trávit hodiny a hodiny. Mně osobně se tady moc nelíbí, mám dojem, že je to tady všecko nějak zmatený, nahuštěný. V tom množství se jednotlivá díla úplně ztrácí. Nemají možnost vyniknout, každý z těchto obrazů by si zasloužil svou vlastní stěnu. Opravdu sem se snažil soustředit, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Zdá se to být nekonečné, sály, obrazy, chodby, sochy, obrazy, sály, schody, obrazy... A v tom ji spatřujeme, dívá se na nás z druhého konce místnosti, s tím svým úsměvem. Je to ONA, Mona a nás to nechává zcela chladnými. Není to nic světobornýho. Taková nějaká ženská, nikdo neví, co je zač, proč ji ten Leonardo maloval, proč se usmívá a navíc není ani hezká. "Pche, to bych zvládl taky," prohodil suše Jiří a my odcházíme. Jdeme se podívat na novou expozici afrického, jihoamerického a australského umění. Stojí to zato. Je to první věc, jenž mě zaujala. Sošky provádějící rozličné prostocviky, všeliká vyobrazení bůžků... snad nejpůsobivější je hlava sochy Moa-Moa z Velikonočních ostrovů. Jsme tu již 4,5 hodiny a máme toho dost. Ještě se zajdeme mrknout na Renesanci a půjdeme. Asi hodinu nám trvalo než jsme našli místo, kde by to mělo být, ale na dveřích bylo napsáno "Closed". Jaxi mohou dovolit mít to zavřený, tak teď tedy opravdu odcházíme, mají co chtěli. Venku jsme se uvelebili na lavečce a jali se svačiti. Nevím, jak jsme na to přišli, začali jsme krmit holuby. Je to hrozná sranda, ani se těm důchodcům nedivím. Postupně přicházejí i ostatní, všichni vypadají tak povzneseně. Tryskem vyrážíme k Ajfelovce. Pan profesor už je zase nervózní. Slunce začíná zapadat. Už stojíme pod věží. Fronty jsou stejné jako v sobotu. Asi budeme muset čekat. Čekáme. Pozdvižení působí černoši a Arabové prodávající suvenýry. Je to celkem sranda. Všem blikají uši, cenným artiklem jsou zde totiž blikající náušnice.Osobní prohlídka a hrčíme si to výtahem k vrcholu. Někteří jsou pobledlí. Vystupujeme z výtahu ve výšce bezmála tří set metrů. Vítr fouká, pohledy na noční Paříž jsou uchvancancující, pár foteček, plivnout dolů a výtah s námi uhání směr zem.

Náš pobyt v Paříži se chýlí ke konci. Usazujeme se v autobuse, vyjíždíme. Jsem zklamán, ani na Eiffelovce jsem nechytil byť jen kousíček té atmosféry. Tak nevím, buď je Paříž město jako každý jiný, nebo jsme dělali něco špatně. Ale i bez atmosféry to byl pěkný výletek, pokud totiž člověk chce udělá si tu atmosféru sám, kdekoliv.

Malá fotogalerie