"Dva lidi a dva psi do Popic"

"Nějaká sleva?" zamžourá na mě brýlatá obézní paní skrze sklo.
"Ne"
Paní přitaká a z tiskárny už se sunou lístky. Lístky na vlak, který odveze mě, osobu mně milou a naše dva pejsky (teda spíš mého pejska a její psisko) do kraje vína, do kraje lužních lesů, do kraje, kde před nějakým tím rokem Kopčem s Veverčákem honili mamuty, do kraje pod Pálavou.

Sedíme v dost přeplněném vagónu, povídáme si co a jak, kudy na to a hlavně působíme rozruch. Jen tak pro informaci odhaduji, že všichni dohromady vážíme cca 235 kg (včetně batohů samozřejmě!!!). Cesta ubíhá a my po chvíli tápání vystupujeme v žst. Popice. Vyrážíme.
Cílem dnešní cesty jsou Bulhary. Líbezná to vesnička na břehu řeky Dyje. Zde na nás čeká chaloupka a v ní postýlky. Nyní jsou však čtyři hodiny odpoledne a my před sebou máme asi 20 kilometrů cesty. První úsek: Popice - Strachotín.
Jdeme po nefrekventované silničce, povídáme si a je nám teplo. Pejsci vypadají čile a šťastně. Před námi se otevírá výhled na Pálavu, skalnatý ostrůvek křídových vápenců mezi nekonečným mořem úrodných rovin Dyjsko-Svrateckého úvalu. Ještě vyfotit jedny boží muka fotoaparátem Zenit xp12, kterýžto, nemaje exposimetr, nemá u mne nejmenší šanci, a už jsme ve Strachotíně.
Vesnice v nadmořské výšce 170 metrů nad mořem ležela na pokraji Dyjské nivy, která je však nyní navždy pohřbena pod hladinou Novomlýnských nádrží. V pravěku a starověku tudy vedly kupecké a obchodní stezky. Bylo zde velkomoravské hradiště, ve čtrnáctém století povýšeno na městečko. Jeden z nejstarších gotických kostelů v okrese Břeclav, kostel sv.Oldřicha, se nachází právě tady. Za zmínku snad ještě stojí socha sv. Floriána na návsi. Malá zastávka v Jednotě, nutno nakoupit suroviny na přípravu večeře. Hotovo, dvě tatranky a litr mlíčka, klušeme dál.
Další, nejdelší část cesty, půjdeme okolo Dolní Novomlýnské nádrže až do Nových Mlýnů. Strachotín necháváme v prachu a trapčíme po náspu, který lemuje celou nádrž. Asi po sto metrech nám dochází, že to nepůjde tak rychle, jdeme po betonce, vidíme celou cestu před sebou a Nové Mlýny, jeden z pohyblivých cílů našeho putování, jsou až tam kdesi v dáli, maličká silueta za obrovskou plochou vody. Čeká nás nudných pár kilásků.
Jdeme a jdeme, zpestřením jsou snad jen rybáři vysedávající na hrázi mezi balvany s nadějí v očích, pruty ve stojáncích, kýblem krmení a pivem v ruce, hejno racků a provokatéři zajíci, kteří čekají do poslední chvíle, aby pak vyběhli těsně pod čenichy našich pejsků. To se jim to běží, když nemají na krku obojek, na obojku voďák a voďák v ruce páníčka. Cesta se vleče, psům se přestává chtít, leč pomalu se blížíme.
Mineme jednu pajdavou labuť a už jsme v Nových Mlýnech, ještě malé zastavení u pomníku na okraji vesnice připomínající tragickou událost, kdy se převrhl prám na Dyji a utopilo se zde 30 dětí, jež si užívali školního výletu i s paní učitelkou. Opět focení Zenitem xp12, který nemá exposimetr a tudíž ani šanci…
Poslední 4 kilometry. Cesta nás vede po protipovodňovém valu kolem řeky Dyje. Nikomu se už moc nechce a tak se rozhovor omezuje jen na otázku, jestli už tam budeme, a odpověď za chviličku.
Přecházíme po dubových trámech mostu v Bulharech. Za chvíli již odemykám vrata a jsme tu, konečně. Je čas připravit večeři.
Krupička byla super, tak už jen pohádka na dobrou noc a hajdy na kutě. Zítra bude perný den.

7:00 a vstáváme, do dalšího krásného dubnového dne. Do batůžku nastrkáme to nejnutnější a vyrážíme na zastávku, toho času autobusovou. Nečekáme dlouho a už je tu žluto-modrý autobus. Dovnitř se vřítíme jako velká voda, někteří účastníci výletu by nejradši ani neplatili jízdné (důležitá poznámka druhého účastníka výletu: někteří cestující by nejradši neplatili vůbec, jiní by si cestu hamounsky uhradili pouze za sebe, konec poznámky), ale pan řidič se ošálit nenechá, a tak zaplatit prostě musí.
A kam to vlastně jedeme? Přeci do Mikulova. Vystupujeme a zkoumáme kudy tudy. Naše kroky se ubírají ke kopečku, na němž stojí jakási zříceninka. Informační tabule nás informuje(od toho tam asi je) o tom, že zříceninka se nazývá Kozí hrádek.
Tato mohutná věž byla zbudován ve středověku jako součást opevnění cesty z Vídně do Brna. No je tady sice pěkný výhled, ale my musíme pokračovat.
Procházíme Mikulovem, mineme místní "skejt-park" a už stojíme u první cedule naučné stezky Turold. Stezka nás postupně seznamuje (poznámka druhého účastníka výletu: ovšem pouze někoho, a to konkrétně člena, který nemá takový cit pro krásno, viz dále) s chráněným územím Turold (vyhlášeno roku 1944; rozloha 18 ha), s jejím geologickým podložím (jurské vápence, dolomity, třetihorní mořské sedimenty), s faunou a florou zde žijící (hnízdí tu párek výrů velkých, vyskytuje se pakudlanka jižní, najdete tu roháče a hlavně ve zdejší jeskyni zimují mnohé druhy netopýrů (netopýr východní, ušatý, dlouhouchý, vodní, řasnatý…), to vše se tu prohání v korunách jasanů ztepilých a borovic (celkem zde roste na 400 druhů rostlin)). Navíc když si dáte tu práci a vyškrábete se na vršek lomu, naskytne se vám nádherný pohled na Mikulov a okolí. Bohužel můj protějšek nemá stejný cit pro krásno a tak mě nenechá rozjímat nad tímto kouskem země.
Máme toho ještě dost před sebou a čas neúprosně letí. Tak se ubíráme dál a rozebíráme nesmrtelnost chroustů. Asi po 15 minutách chůze přicházíme na silničku, jenž nás vede mezi poli směrem ku Pálavě.
Vlevo, ne vpravo nad silničkou trčí z pole skála, no spíš skalka, skoro takový vetší balvan. Ale i tento balvan má svou informační tabuli. Je to přírodní památka Kočičí skála. No a opět tady roste spousta vzácných kytiček, žije tu spousta havěti a nad tím vším lítají poštolky. No proč ne. Vše poznamenáno a nás čeká další pochod, asi dva kilometříky po silnici a pak kousek výšlap. Je tu další informační cedule. Kolikátá již??? Zde si člověk opravdu nemůže stěžovat na nedostatek informací.
Tak abyste věděli tak teď je to pro změnu Národní přírodní rezervace Tabulová. Ona opět hltá fakta a my tři odpočíváme ve stínu nějaké jistě vzácné dřeviny. Zní to již jako klišé ale i zde roste spousta vzácných rostlin, ty tady ohlodávají sysli a křečci. Jo a taky tady žijí nějaké speciální žížaly, který mohou měřit až 40 cm, chudáci krtci…
Na druhé straně kopce nad obcí Klentnice, na skalnatém vrcholku stojí Sirotčí hrad, dnes tedy spíše Sirotčí zřícenina. Býval to kdysi další článek opevnění obchodních cest. Váže se k němu velice zajímavá historie.

Na hrad byl jako kastelán dosazen rytíř Čičos. Jelikož se staral o blahobyt lidu v přilehlých obcích, byl mezi nimi velmi oblíben. I oženil se Čičos, vzal si Růženu a že ji miloval velice, dal kolem hradu vysázet růže (odtud také druhý název Růžový hrad).
I žili spolu šťastně až do chvíle, kdy byl hradní pán povolán do války. Jenže jelikož se mel Čičosovi narodit zanedlouho syn, odmítl narukovat.
stalo se, že přijel na hrad komtur, aby obvinil Čičose ze zrady a co čert nechtěl, nic netušící Růžena požádala vzácného hosta, aby pokřtil novorozeně. Komtur se zhostil úkolu a dítě pojmenoval Orphanus. Hned po té dal Čičose popravit a až nyní si Růžena uvědomila tu krutost (Orphanus je v překladu sirotek)… žalem jí puklo srdce. Orphana komtur odvezl a poté nechal pobít všechny na hradě, jen jeden unikl.
Po letech se Orphanus vrátil na hrad a našel zde starce, který mu vypověděl celou historii. Mladík zešílel a od té doby jezdí za nocí na koni jako šílený z hrádku, na Turold a zpět na Stolovou horu.

Ale dost už historie, je čas dát si něco na zub, uvelebujeme se na paloučku před hradem a je nám moc pěkně. Po krátkém odpočinku se vydáváme dále. Nyní už k hlavnímu cíli naší cesty, před námi leží Pálava.
Prvně však musíme projít Klentnicí. Tato líbezná vesnička jakoby se tulila k úpatí Stolové hory. Ještě kousek po silnici a už stoupáme do kopce, za chvíli ale opět klesáme, jsme v rokli, jakémsi východisku cest po Pavlovských vrších. A co by to bylo za východisko, kdyby tu nebyly tabule s informacemi pro lačné návštěvníky. Tentokrát to stojí zato!!!
Snad už ani nemá smysl vypočítávat, co vše tu žije a roste, je toho opravdu hodně. Je však třeba zmínit, že Pálava je jedním z nejteplejších míst ČR, taky že právě tady tábořili Štorchovi Lovci mamutů a možná ještě to, že Pavlovské vrchy jako celek jsou na seznamu UNESCO.
Ale něco si přeci jen nemohu odpustit, dle informační tabule byste zde neměli dlouho stát na jednom místě, natož sedět, jelikož zde žije taková nějaká breberka, která se do vás pustí, až z toho budete mít ošklivé horečky a ekzémy No nevím, jestli je to pravda nebo jen trik jak zamezit zdržování turistů na jednom místě, ale pro jistotu…
Sluníčko už stojí hodně vysoko, pěkně hřeje a nás čeká pěkný výškrab. Byla to facha, ale jsme na vrcholu. Pod námi se rozlévají Novomlýnské nádrže kam až oko dohlédne, za nimi pole, občas nějaká dědinka, člověk by se mohl dívat do nekonečna, jenže jsou tu ty breberky.
A tak už opět scházíme z kopce k hradu Děvičky, jenž je položen o něco níže. Tento mohutný raně gotický hrad byl také součástí strategického opevnění, chránil brod přes Dyji. Je čas na další pauzičku, rozvalíme se na sluníčku a nedbaje breberek se nezřízeně cpeme, no teda vlastně co si vzpomínám, měli jsme každý krajíček chleba… Sluníčko dnes pěkně hřeje a tak si ho užíváme.
Asi bychom to takhle vydrželi dlouho, ale pejsci začínají být nervózní, a tak balíme kramle. Ve stínu lesa scházíme do obce Pavlov. Po letmé prohlídce, nějaké té dokumentaci a ledňáčku jdeme dál. Nyní máme před sebou cestu kolem nádrží. Jsme sice na opačné straně než včera ale věřte nebo ne, ten násep je k nerozeznání od toho protějšího.
A tak šlapeme, slunce přestává býti příjemným, už se nám moc nechce. Asi po dvou, třech kilometrech pejsci začínají stávkovat, jakékoliv zpomalení považují za povel "lehni", ale na povel vpřed už nějak slyšet nechtějí… Jsme tedy nuceni udržovat stálé tempo. Konečně to máme za sebou, jsme opět v Nových mlýnech a máme před sebou stejné poslední 4 kilometry jako včera. Ty překonáváme vcelku zdárně.
Klíč zachrastí v zámku a my jsme opět doma. Myslím že psi jsou opravdu rádi že to mají za sebou. Dostali napít a skáceli se do stínu. Je pět odpoledne a i my si dáváme siestu.
Nechce se nám ale až do večera jen tak lenošit a tak jdeme ještě na krátkou večerní procházku. Den uzavíráme krupičnou kaší a honem do postýlky…

Probudili jsme se brzy, sluníčko se ještě ani zdaleka nevykulilo zpoza kopce a tak se jen tak povalujeme a nic neděláme. Blíží se osmá hodina a já musím jet něco zařídit. Když jsem se vrátil čekala na mne připravená snídaně a milý úsměv (poznámka druhého účastníka výletu: na ten milý úsměv si nějak nemůžu vzpomenout…). Příjemný to začátek nového dne.
Po chvíli již zamykám a vydáváme se na cestu poslední…(poznámka druhého účastníka výletu: ať už ten výraz poslední cesta zní jakkoli divně, vězte, že se nejedná o pohřební průvod).
Procházíme vesnicí, kde už čile tepe život. Jdeme opět po náspu kolem Dyje, tentokrát však po proudu, do Lednice. Asi po kilometru cesta zatáčí do lesa. Kocháme se pučícím lužním lesem, kvete tu spousta rostlinek a ptáčci řvou. Je pěkně.
Po chvíli chůze objevuji skrytá nebezpečí této krásy, z počátku se projevuje jen tak trošku, skrytě řeklo by se, mám zacpaný nos, sem tam pčiknu. Nevěnuji tomu pozornost, jenže po dalších dvaceti minutách nemám do čeho smrkat. Začínají mi fest slzet oči. Z krásné přírody se stává rozmazaná šmouha. A co je nejhorší, když se vám ti, od kterých byste čekali soucit, smějí… vzorová ukázka hyenizmu. Čím déle jdeme, tím je to horší.
Naštěstí vycházíme z lesa. Jsme v Lednici. "Samozřejmě že půjdeme do zámeckého parku, já si jen zajdu támhle do obchodu." Vycházím s šesti baleními papírových kapesníků. Jdeme do parku.
Kdo jste nebyli v Lednici v parku, tak tam určitě běže, stojí to za to. V těsném okolí zámku je parková úprava tzv. francouzská, ale většina parku je anglického stylu. Romantická, zádumčivá zákoutí, rybník s četnými ostrůvky…no prostě paráda. Romantiku navíc dotváří křik volavek, které zde hnízdí, je zde jedna z největších hnízdních kolonií v ČR.
Na druhé straně se nad hladinou rybníka do výšky 65 metrů vypíná Minaret jako vystřižený z pohádek tisíce a jedné noci. Postavil ho architekt Hardtmund, ano ten Hardtmund co vynalezl tužku, prý ho k tomu inspiroval právě Minaret. Možná by vás zajímalo, odkud jsme se toto dozvěděli, jak jinak než z informační cedule…
Opouštíme park, míjíme uměle vytvořenou zříceninu Janohrad, přicházíme na rozcestí. Zjišťujeme že do Břeclavi je to nějakých osm kilometrů a navíc po naučné stezce. Z toho mají někteří radost velikou…
Na první ceduli je možné si přečíst, že další cedule se budou týkat lužního lesa. Zjišťujeme, že v ČR je 33 000 ha lužních lesů, z toho 9 300 ha je právě zde. Velmi zajímavá naučná stezka nás postupně informuje o lužní vegetaci, o porostech ořešáku černého (importován z Ameriky), o loukách lužního lesa, o vodním systému a s ním spojených problémech (vysychání z důvodu regulace toku Dyje a čerpání podzemní vody).
Všecko by bylo krásné, jen kdyby tu zase nekvetla ta strašná kvítka, spotřeboval jsem už třetí balení kapesníků, bolí mě hlava, už se mi nikam nechce, jenže musíme, v takovým lužním lese číhají mnohá nebezpečenství, například roháč, ten, když vás kousne…

Poslední tabule za námi a vcházíme do Břeclavi. Město okresní, leč nijak zajímavé, nic moc zde není, snad jen Pohansko, archeologické naleziště z dob dávno minulých. Na náměstí stojí taky pěkný moderní kostel a mně se moc líbí. To je vše.

Míříme na vlakové nádraží. Teď už nás čeká jen cesta domů. "Dva lidi a dva psi do Brna"
"Nějaká sleva?"
"Ne"…

Tímto chci poděkovat za poznámečky, které mi pomohly toto sesmolit. Ten komu děkuji ví, že je to jemu, a ostatním to může být jedno, takže DÍKY!!!