"Prosím vás, my hledáme nějakou Smrďavku, nebo co…" Neubráním se úsměvu, přesto ochotně ukazuji cestu. "Vidíš, já jsem ti říkala, že to není Smrďavka!"
Maličké lázně, několik rekreačních chat a zařízení, jedna trafika a potraviny. A mimoto ještě sovínská nádrž, krásné lesy a velké lány polí: to je Smraďavka, městy znavenými turisty okupovaná snad jen díky nedalekým Buchlovicím. Malé městečko, snad větší moravská dědina, pár domků, jedno jediné placené parkoviště, co to sem všechny ty lidi táhne?
Historické aspekty
Buchlovská oblast je z historického hlediska dosti bohatá. Již do poloviny 13.století spadá založení renesančně-gotického hradu Buchlova, jehož silueta dominuje širému okolí. Ze svého stanoviště na vysokém kopci důstojně shlíží na všechny ty malé vesničky a městečka jihovýchodní Moravy. Buchlov nebyl nikdy dobyt a i když byly dvě třetiny hradu v roce 1648 zničeny Matyášem Korvínem, přesto ho zůstalo ještě dost na to, aby zde mohlo být zřízeno a v roce 1851 také veřejnosti zpřístupněno muzeum. Ještě dnes mohou návštěvníci spatřit část z původně velmi rozsáhlé sbírky ze všech koutů světa, kterou shromáždili při svých cestách bratři Berchtoldovi.
Ovšem nejen muzeum je výsledkem činnosti
členů rodu Berchtoldů, kteří hrad spolu s Petřvaldy
nějakou dobu obývali. Na konci 17.století nechal Jan Dětřich
z Petřvaldu postavit pro svou benátskou manželku, nezvyklou na
chlad a vlhkost tamního prostředí, zámek v italském
stylu.Ten, stejně jako hrad Buchlov, přešel v květnu 1945 do
vlastnictví státu. A právě na zámku v Buchlovicích
fungovala za života Leopolda Berchtolda, známého lékaře a
velkého lidumila, na svou dobu poměrně moderní nemocnice.
Nemocní zde byli rozděleni nejen podle druhu nemoci, ale také
podle věku a pohlaví, veškeré služby byly zdarma. A snad
právě proto byl velmi nadějný projekt ihned po Leopoldově
smrti (sám doplatil na svou dobrotu a dobrodružnou povahu,
když se od svého pacienta, kterého se pokoušel oživovat
dýcháním z úst do úst, nakazil tyfem a zemřel) z důvodů
velkého zadlužení zrušen. Přinejmenším tak krásná jako
zámek sám je rozlehlá zámecká zahrada francouzského stylu a
anglický park. Stoleté velikány ze všech koutů světa
pozorují desítky turistů z celé Evropy na cestičkách, kde
se před lety procházel pán se svým služebnictvem...Když se podíváte z okna jednoho z hradních pokojů, uvidíte Barborku. Tak se tady říká kapli sv.Barbory. Od Buchlova k ní vede nádherná procházka lesem, dřív však sloužila jako rodinná hrobka majitelů hradu: rodů Petřvaldů a Berchtoldů.
Vzdálenost několika málo kilometrů nás nyní dělí od dvou neméně významných památek. Počátky jednoho z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě spadají na začátek 13.století, kdy byl nedaleko vesnice Veligradu založen cisterciácký klášter. Během let byl klášter mnohokrát přestavován, v 15.století také zcela zničen moravskými husity, současnou podobu však získal až na přelomu 17.a18.století. Na konci 18.století byl klášter zrušen a začal plnit úlohu kostela farního, jezuité se na Velehrad vrátili až v roce 1990. Od roku 1953 slouží klášterní objekty ústavu sociální péče.
Těm, kterým nestačil návrat do 13.století a nejsou ještě znaveni historickými zajímavostmi, lze s radostí doporučit návštěvu archeologického naleziště v Modré. Zde byly nalezeny základy zděného velkomoravského kostela. Mimoto si návštěvníci mohou prohlédnout i nově postavený kostel: přesnou kopii toho původního, který zde stával v 1.pol.9.století! Kdo by byl již přeci jenom všemi těmi fakty přesycen: jistě si každý vzpomene na slovenskou vlajku a tři známé modré kopečky s bílým křížem v červeném poli. Když se trochu rozhlédnete, nemůžete si nevšimnout právě takových kopečků: jako by těm z vlajky z oka vypadly! Vůbec neleží na Slovensku, vyskytují se u nás. Česká krajina na slovenské vlajce? No koho by to nenaštvalo! (Bůh ví, jak to všechno vlastně je!)
Tekutá kulturaAle od historie není možné zcela odhlédnout ani v případě, že si zajedete do Strážnice. Nejen, že byla v 16.století po Praze největším městem České republiky, stojí zde také novorenesanční zámek vzniklý přestavbou původně přemyslovského vodního hradu. Největší zajímavostí je však asi Muzeum vesnice JV Moravy, tzv. skanzen. I když se první snahy o vybudování muzea v přírodě objevily již na počátku 20.století, se stavbou se začalo až v roce 1973. První prohlídka se konala roku 1981. Dnes si návštěvník může prohlédnout 65 objektů vybudovaných v umělém terénu. Řada z nich jsou originály (dřevěná stavení, která se dala převést z původních lokalit), část přesné rekonstrukce (stavení z nepálených cihel, tzv. vepřovic). Všem už po tom obsáhlém teoretické výkladu jistě vyschlo v ústech, co si tedy připomenout bohatou vinařskou tradici, která je se strážnickou, jihomoravskou, ba s celou moravskou oblastí těsně spjata. Desítky druhů červených i bílých odrůd, ryzlink, sauvignon, frankovka…to už chce snad jenom návštěvu vinařské "búdy" z 19.století, pečlivou prohlídku obrovského dřevěného lisu, letmý pohled na krásně vyrovnané řady zelených rostlinek…a pak už jen chutnou praktickou ukázku někde v chládku.
Jak jsme šli na houby
Je půl desáté dopoledne, právě jsme se vzbudili s vidinou chutného oběda, a proto se neohroženě vydáváme do lesa na houby. Po cestě potkáváme rodinky aktivních houbařů, které se již s plnými košíky vracejí z úspěšného lovu. Spousty elánu ke hledání jehly v kupce sena (neboli houby ve vysbíraném a skrz na skrz prolezlém lese) nám vzápětí dodává mladý muž rozmlouvající se svou matkou (či co): "Jo, jo, houbařů je hodně, ale hub málo…" Naše nálada upadá a ze stupínku s názvem skepse padá až k tomu pověstnému bodu mrazu. Úsilí se však vyplatilo: celou cestu se držíme hesla nevzdávej se předčasně (nebo to bylo nechval dne před večerem?!?) a náš úlovek je taky pěkně "tučný".
Nacházíme se v přírodním parku Chřiby, nádherném území s množstvím chráněných druhů rostlin i živočichů.
Lesy jsou dost často listnaté a smíšené
(převládá jednoznačně buk, občas nějaký ten dub), po
jehličnanech jakoby se slehla země. Smrkové monokultury tak
oblíbené mezi houbaři všeho druhu budete opravdu hledat
marně, ale když se chce, všechno jde. Tudíž: jakmile se na
Smraďavku jednou dostanete a rozhodnete se, že historie je pro
příští ryze relaxační týden absolutní pasé, chytněte do
jedné ruky košíček, do kapsy strčte zrezivělou rybičku a
hurá do lesa. Kde a co hledat a nacházet: je možné, že
jakmile rezignujete, podaří se vám zcela náhodně přímo
uprostřed cesty taktak nezašlápnou krásného suchohříbka.
Vždyť pod svícnem je vždycky největší tma. Na tuto
pohodlnou, avšak ne vždy účinnou, teorii však nelze sázet:
opustíte-li luxus místních lesních cestiček a pěšinek,
může se vám stát, že občas něco najdete: doporučuji velmi
pomalou chůzi (zhruba metr za minutu), velmi silné brýle (nebo
ještě lépe: oči na šťopkách) a hlavně trpělivost. Pak se
vám snad poštěstí a vy si budete moci v dlani potěžkat tu
starou plesnivou stokrát ohmatanou babku, kterou stejně nakonec
pro jistotu vyhodíte (pro někoho, kdo ji zdvihne po vás).
Jedinou "jistotou" je asi jenom následující rada:
hledejte vždycky tam, kam zaručeně nikdo nechodí: hluboké
strže, při jejichž slézání si málem zlomíte vaz nebo
třeba houštiny ostružin. Při návratu z lesa dejte pozor na
kolemjdoucí a raději se jim velkým obloukem vyhýbejte: mohli
by si váš vzhled dát do souvislosti s drastickou vraždou či
přinejmenším pokusem o ni. A potom, až poškrábaní,
polámaní, špinaví a od hlavy až k patě pokrytí vaší
vlastní zasychající krví stanete před příbuznými a
přáteli (kteří vás v takovém stavu jistojistě nepoznají a
okamžitě zavolají policii), vzpomeňte si na toho vašeho
rozmačkaného hříbka v pevně zatnuté dlani a
vězte…Rostou!Kraj pro všechny
Kdo by se smažil u moře nebo se namáhal slézáním velehor, když u nás je tak krásně? S čistým svědomím lze říci, že snad jen blázen. Ať už sem jedete poznávat nové krásné věci, dáváte-li přednost historii nebo naopak kultuře, chcete-li jenom odpočívat se skleničkou vychlazeného mohu nebo relaxovat u vody, je buchlovicko tím nejlepším krajem právě pro vás.