Sedím na půdě našeho krásného baráčku a
pozoruji všechny ty mladé lidi, jak prochází okolo a
usmívají se při pohledu na naše společné zážitky. Před
sebou svíčku, na kolenou bílou stránku. Poslední den našeho
dobrodružství. Neděle…nebo snad už pondělí? List papíru
se pomalu začíná zaplňovat nedávnými vzpomínkami. Jak to
všechno začalo?Sraz o čtvrt na tři na nádraží v Ramzové. Sešlo se nás pět, dali jsme dohromady kvítek (symbol, podle kterého jsme se měli všichni poznat) a zjistili jsme, že nám jeden okvětní plátek chybí. Shodou okolností ten nejdůležitější s podstatnými informacemi. Máme přeci svou hrdost-následuje hodina marného bloudění po okolí. Hrdost nehrdost otvíráme dopis s titulkem SOS. Provázeni podivnými pohledy okolostojících objevujeme v odpadkovém koši plánek naší další cesty:Ramzová, Petříkov, krásná krajina nezapomenutelných Jeseníků. Ještě po pěti kilometrech čekám na auto, které nám odveze naše krosny s věcmi na deset dní. (V žádném případě bych se nenazvala městskou slečinkou, která nic nevydrží. Prošla jsem se však den předtím se svou plnou výbavou necelých dvaceti kilogramů po obývacím pokoji v našem brněnském bytě a s vysílením jsem uznala, že pro nás přijedou. Prostě MUSÍ přijet.)
Po slabých pěti hodinách chůze z kopce a po rovince, kdy s údivem zjišťuji, že se mi po několika málo desítkách minut moji společníci jeví jako velmi dobří staří známí, konečně spatřujeme cíl naší dnešní cesty. Abych to dál zbytečně neprodlužovala: tu noc jsme spali uprostřed malé dědinky s poetickým názvem Nýznerov hned vedle místní (mimochodem nádherné) kapličky Nanebevzetí Panny Marie. Spacáky nespacáky, klepali jsme se jako ratlíci. Avšak toto nepohodlí nám mělo být následující noci bohatě vynahrazeno.
Příští den po těžkých třinácti kilometrech příkrého
kopce jsme se konečně setkali s našimi dalšími kamarády.
Zpočátku nejrůznější pocity, neznali jsme se, nevěděli,
co jeden od druhého čekat, ovšem jak platí, platilo a platit
vždy bude: práce stmeluje kolektiv. A té práce nás ještě
čekalo hodně - možná víc, než jsme si dokázali v tom
okamžiku představit. Stavba latríny a umývárny u nedalekého
pramínku, večeře, pár seznamovacích her a hurá do
spacáků. Mnohý z nás ještě nestačil ulehnout do vhodné
polohy a už se jeho mysl proháněla příjemnou krajinou snů.
To ale nemělo trvat dlouho. Probudila jsem se nepříjemně
pronikavým křikem a popoháněna podivnými stvořeními v
černých kuklách a hábitech jsem začala rolovat karimatku.
Všichni během pěti minut sbalení, se zalepenýma očima, s
batohy na zádech, vytrženi ze snu, připravováni ke
konfrontaci s tvrdou noční realitou. Tma jako v pytli, sem tam
záblesk pochodně a my klopýtající přes kamení a kořeny,
provázeni drsnými výkřiky skřetích mužů. Po čtvrt
hodině zanecháváme naše zavazadla uprostřed lesa a ještě
snad hodinu pokračujeme dál. Z beznadějné situace nás
nakonec zachraňuje krásná víla, která nás vítá ve svém
království: pěkné dřevěné chatě, která se od tohoto
okamžiku stává i naším královstvím.Byla neděle, nepracovalo se a nám byl umožněn dlouhatánský odpočinek - snídali jsme v poledne. Odpoledne pro nás bylo přichystáno spousta zajímavých kolektivních her, kdy jsme stačili jakžtakž poznat jeden druhého a seznámili jsme se s pravidly našeho dočasného soužití zde, na tomto místě. (Nejděsivější byl pravděpodobně poznatek, že veškeré stravování záleží pouze na nás -nakonec to však dopadlo nadmíru dobře. Velmi těžké také pro nás civilizované lidi byla nutnost vzdát se na nějakou dobu našich časoměřičů, a to z velmi prostého důvodu: koho by za chvíli psychicky neudolalo vědomí, že chodí spát po půlnoci a vstává v šest hodin ráno, když má prázdniny?)
Bylo to nádherných deset dní vyplněných prací
a zajímavou činností uvnitř kolektivu. Pod našima rukama se
denně od osmi do tří hodin odpoledne měnily rozvaliny kamení
zarostlé dvoumetrovými kopřivami v doslova umělecká díla,
která vysvobozovala chladné jesenické pramínky ze zajetí.
Perfektní organizace na první pohled jednoduchých a
nesmyslných aktivit s hlubokým psychologickým podtextem s
velmi prostým cílem: postavit všechny ty mladé lidi na
samotný počátek té trnité cesty, během jejíhož
absolvování se z nich stanou osobnosti. Deset dní vyplněných
poznáváním krásné přírody, deset dní života v souladu s
okolním prostředím, deset nesmírně obohacujících dní,
které by měl prožít každý z nás, aby se na vlastní kůži
přesvědčil, že se dá žít úplně jinak.Hnutí Brontosaurus vzniklo v lednu roku 1974 pod názvem "Akce Brontosaurus" za přispění pracovníků krajinné ekologie ČSAV a redakce Mladého světa. Původním záměrem byla jednoroční akce s cílem pomoci přírodě prostřednictvím jednotlivých akcí v terénu (víkendové i prázdninové akce), došlo však ke změně, která dala prostor časově neomezeným aktivitám. V roce 1978 se konaly první tábory pro mládež (tzv.prázdniny s Brontosaurem), v roce 1990 se Hnutí Brontosaurus stává samostatnou organizací, mezi jejíž cíle patří mimo jiné výchova k udržitelnému způsobu života (život v souladu s přírodou), pochopení vlastní odpovědnosti, rozvíjení osobnosti zkušeností a prožitkem (prací, hrou, kontaktem s přírodou), vlastní iniciativa při ochraně přírody, vytváření kolektivu a podpora různých perspektivních akcí, nezávislá výzkumná činnost a také působení na státní orgány při ochraně životního prostředí.