Psi v lásce nikdy nelžou

16.4.2002

Dnes jsem si v knihovně půjčila knížku. Název vypovídá o všem: Psi v lásce nikdy nelžou s podtitulem Emocionální svět a citový život psů. Po dlouhé době jsem zase brečela. Seděla jsem v tramvaji, jela směrem do Líšně, četla a brečela. Ne slzy smutku proto, že mi někdo ublížil, ukřivdil mi. Byly ty slzy zoufalství, lítosti, zlosti, ale v neposlední řadě taky radosti. Byla jsem zoufalá z toho, že nemůžu změnit minulost a všechny ty křivdy spáchané na nevinných čtyřnohých duších. Litovala jsem je, protože jsem si uvědomovala, že proti tomu nemohou nic dělat, litovala jsem sebe kvůli tomu tlaku kdesi u srdce, tlaku, který symbolizoval všechno to chci, ale nemůžu. Když jsem myslela na všechny ty lidi, ty příšery, které denně potkávám na ulici, které se na mě denně usmívají "jakože nic", byla jsem zlostí bez sebe. Cítila jsem se plná radosti a jakési nové energie ze zjištění, že pes není v žádném případě jako člověk.
Čtu a pokračuji jedním dechem. Musela jsem začít ještě předtím, než dojdu k tomu konečnému slovíčku End. Moje hlava překypuje a praská množstvím myšlenek, které bych vám chtěla, které cítím povinnost vám sdělit. Ne, ne...přečtěte si tu vynikající práci, přečtěte si tu knihu a suďte sami.
Já jsem seděla v té tramvaji a slzy se mi draly nemilosrdně z očí ven (vlastně se derou zpod víček ještě teď, když si vzpomenu,,,) a já si říkala: Nebreč. Jsi jak malá. Co si budou myslet ti lidi okolo? A pak jsem došla na to…budu doslova citovat, snad mi to pan autor promine:

"...psi neznají cynismus. Je jim lhostejné, jak je budou vidět ostatní psi. Neskrývají svou radost ze život ze strachu, aby nevypadali naivně, a nemusejí předstírat nudu, když jsou ve skutečnosti zaujati přítomností jen proto, aby nevypadali příliš prostoduše. Psi nepostávají na večírcích a nelámou si hlavu tím, co říci, nebo proč tam jsou, či jak uboze asi vypadají vedle elegantnějších, zábavnějších nebo významnějších hostů. Nesnaží se být duchaplní, nesnaží se uhodit hřebík na hlavičku nebo přijít věci na kloub."

A pak jsem došla k tomuto místu a pochopila jsem. Pochopila jsem, jací bychom všichni měli být, aby na Zemi konečně mohl být, nepočítaje obrovskou nefalšovanou a upřímnou radost tryskající z nitra každého, byť nepatrnějšího človíčka, mír. A s ulehčením jsem se rozbrečela. Slzy padaly na tyto stránky a mně bylo úplně jedno, co si o tom všichni ti lidi pomyslí. Věděla jsem, že pes by to tak udělal...a věděla jsem, že je to tak správně.
Protože (opět jedna doslovná citace z jedné staré hry, kde Raphael Hypatii říká):

"Považoval jsem ho, svého psa, za svého učitele a poslouchal ho, neboť on je moudřejší než já a vede mne zpět, ubohé němé zvíře, jako Bohem seslaný a Boha poslouchající anděl, k lidské přirozenosti, k milosrdenství, k sebeobětování, k důvěře, k důstojnosti, k čisté a nerozlučné lásce."

21.4.2002

Dobrá. Zase jsem o něco pokročila, citových výlevů už bylo dost, tak tedy nějaká zajímavá fakta.
Tak tedy za prvé: myšlenka, která se celou knihou prolíná, která je vlastně základem je: "Pes je láska. Pes je pocit." A pokud někdo těmhle dvěma větám nevěří nebo ještě hůř: nevěří, že pes může cítit a prožívat rozmanité emoce, a nechce se nechat za nic na světě přesvědčit o opaku, ať raději nečte dál.

Na co náš pan autor přišel? Důvodem, proč máme rádi psy a oni mají rádi nás, je schopnost obou tak odlišných druhů lásku nejen přijímat, ale také oplácet. Pes totiž (na rozdíl od člověka) nepotřebuje mít důvod k tomu, aby miloval. Je to pro něj stejně přirozené jako dýchání. Důkazem může být, že je registrováno mnoho případů, kdy pes miloval svého pána, který ho týral nebo se ho dokonce pokusil zabít.

Jsou psi věrní? Jednou nešťastnou náhodou zavřeli loveckého psa do spižírny plné jídla. Pán musel akutně odjet a po pěti dnech našel psa mrtvého. Ten raději pošel hlady, než by se provinil proti pánovu příkazu.

Základním smyslem psa je čich. Člověk má asi 5 milionů čichových buněk, pes naopak disponuje až neuvěřitelnými 200 miliony! Vnímání čichem a cítění je pro psy tudíž v podstatě tím stejným. Čenichat znamená zakoušet emoci.
Pes se však nezastaví u každého pachu, jak bychom si mohli myslet. Sám nejlépe ví, co potřebuje nebo chce cítit. Pro psa je čichání získáváním informací (v divoké přírodě mohou být tyto informace životně důležité).

Protože psi jsou zvířata velmi společenská, trpí nudou, když je připravíme o jejich společníky stejně jako když je ponecháme ve stísněném a monotónním prostředí.
To, co člověk chápe jako chvilkovou osamělost (nakupování u nedalekého stánku), psi pociťují snad jako trvalé opuštění. Snad jen tak by se dala vysvětlit jejich nekonečná radost z našeho příchodu a jejich neskutečný smutek a zoufalství, když odcházíme.Nejčastějšími projevy zoufalství jsou agresivita a štěkání.

Mnoho lidí si myslí, že musí svého psa ovládnout a ukázat mu, kdo je tady pánem, aby je něčemu naučili. Poslušnost může být však něčím jiným než podřízeností dominantnímu jedinci. Může souviset s láskou a touhou být milován.

Pes si je vědom svého přestupku. Když udělá něco špatného, něco co je zakázáno, lehne si na zem a začne bušit ocasem o podlahu. Dává tak najevo svou lítost, ale také pokoru.
Psi jsou velmi citliví na posměch. Když se smějeme s nimi, je vše v pořádku, Když se smějeme jim, může se jich to velmi dotknout. Ovšem stejně jako zoufalství, tak ani ponížení psi patrně nespojují s konkrétními osobami.

Je vědecky zjištěno, že sny mají téměř všichni savci (nesní snad pouze delfíni), tedy i psi. Často se můžeme setkat s fyziologickými projevy provázející spánek psa: vrčením, štěkáním, cukáním nohama, ušima, vrtění ocasem, apod. Vědecká metoda ukázala, že až 36% spánku psů vyplňuje tzv. REM - fáze, tzn. Snění.
Psi mají velmi dobrou paměť, která velmi těsně souvisí s emocemi. Z toho plyne, že zvířata s dobrou pamětí mají mnohem složitější sny s velmi intenzivními pocity.

25.4.2002

Poslední úsek knihy zdárně překonán. Dočítám se zatajeným dechem.

Když nás psi mají tolik rádi, proč jsou někteří z nich tolik agresivní a nesnášenliví, ať už vůči lidem nebo jiným psům? Kořeny agresivity bychom mohli hledat v tzv.kritických fázích života. Tyto fáze jsou charakteristické nedostatkem prožitků a vyvolávají významnou odezvu v pozdějším chování - tím je agrese. K agresi tedy přispívá i nedostatečný kontakt s člověkem (např. dlouhý pobyt v útulku). Stejně tak jedinci vychovaní samostatně, v izolaci od jiných psů jsou agresivnější než jejich příbuzní vyrůstající ve skupině více jedinců.

J.P.Scott se domnívá, že agresivita (stejně jako přehnaná plachost) je genetického původu a souvisí především s plemenem psa. Jiní vědci mu však oponují s předpokladem, že agresivita není žádnému psu vrozena, je spojena s výchovou.

Základní viditelné projevy emocí:
-vrtění ocasem:vyjadřuje jednoznačně radost, tato reakce se objevuje pouze v přítomnosti živých stvoření
-štěkání:existuje mnoho hypotéz, které vysvětlují původ tohoto projevu, má nejspíš mnoho významů a to od varování po vybídnutí ke hře

Smyslové vybavení psů se velmi liší od člověka:
- chuť: psi mají šestkrát méně chuťových buněk než lidé, potrava jim tedy buď chutná, nechutná, nebo k ní zaujmou neutrální stanovisko (to je snad důvodem, proč mohou jíst denně stejné jídlo a nepřejí se ho)
- zrak: je velmi podobný lidském,u, psům však na sítnici chybí žlutá skvrna, nemohou tedy tak dobře zaostřit, psi mají až o 60% větší zorné pole než člověk, což je jim velmi prospěšné při lovu, mnohem lépe vnímají pohyb, pravděpodobně nejsou barvoslepí (jak se dříve předpokládalo)
- sluch: mnohem vyvinutější než lidský,slyší zvuky až na čtyřikrát větší vzdálenost něž člověk, a to zvuky pod i nad rozsahem lidského ucha
- hmat: je vynikající, celé psí tělo je pokryté zakončeními hmatových nervů, pes má proto rád dotyky a mazlení
- čich: pes má výborný čich, člověk má asi jenom 5 milionů čichových buněk (každou asi s 6-8 brvami), kdežto pes jich má přes 200 milionů (s 100-150 brvami), na horním patře mají psi zvláštní Jacobsonův orgán, který jim doslova umožňuje ochutnávat vzduch, pachy vyvolávají u psů velmi silnou citovou odezvu, psi pachy žijí

Pořád nevěříte, že psi cítí? Že mají emoce? Tak si ještě přečtěte moji zkušenost.
Mám krásného rhódéského ridgebacka. Velký krátkosrstý lovecký pes původem ze střední Afriky - Rhodesie. Jednou na poli vyhrabal myš. Dala se na útěk a on se ji jal pronásledovat. Malá myška neměla před velmi rychlým a mrštným lovcem ani tu nejmenší šanci a on ji dohonil a přimáčkl k zemi železným košem. Než jsem doběhla, myška už dýchala jenom povrchně, ležela na boku a pomalu, ale jistě opouštěla tento svět. Přišlo mi jí líto a začala jsem velmi vážným hlasem promlouvat k tomu mizerovi. A zdá se, že pochopil. Nejdřív začal do myšky šťouchat a obcházet ji, potom jsme ji společně pohřbili. Nic neobvyklého, až do doby, kdy jsem chtěla odejít. Nechtěl. Ani když jsem ho vzala na vodítko. Lehl si u čerstvého hrobečku, hlavu si položil na rozhrabanou hlínu, povzdechl si a koukal tak strašně smutně, že se mi svíralo srdce lítostí. Už ne nad nebohou myší, ale proto, že jsem viděla, že on to pochopil - pochopil to mnohem líp, než bych se odvážila říct o jakémkoli člověku, které mu jsou tyto emoce vlastní, jelikož je k nim vychováván.
Nikdy jsem nepochybovala, ale touto příhodou jsem se ve svém názoru ještě utvrdila. Ano - psi cítí.

Co dodat na konec? Snad ještě pár slov z výše jmenované knihy: Jsme psům vděční za to, že vůbec existují. Možná, že i oni pociťují vděčnost ze stejného důvodu...

  Zpět