Lovy beze zbraní
(Mirek)

Musím se přiznat, ten nadpis není z mé hlavy, je to název jedné moc pěkné knihy, ale moc se mi líbí a myslím, že přesně vystihuje to, o čem chci psát.

Asi před třemi lety jsem se začal vážně zajímat o fotografování. Fotografování přírody, hlavně živé. Prohlížel jsem si fotky v knížkách, fotky lidí jako je pan Studnička, pan Zumr a jiní. Přišlo mi, že na tom nic není. Vždyť to všechno vidím takřka denně, srny se srnčaty, kmotru lišku čárující za soumraku krajem lesa, opatrné srnce nejistým krokem vycházející na pastvu, sojku bonzačku, která v lese ztropí povyk jakmile se tam objevíte, divočáky, kteří vám zryjí políčko než bys řekl švec... Stačí jen vzít občas foťák a za chvilku budou moje obrázky taky v knížkách, časopisech a kalendářích.
No jo foťák, to se řekne, s tím naším kompaktem toho asi moc nenafotím. Začal jsem se ohlížet po nějaké té zrcadlovečce.

Stačila by nějaká starší. Takhle jsem to zkoušel asi rok a pak se stalo přesně to, co jsem potřeboval. Maminka přišla s nápadem, že bychom si mohli koupit nějaký lepší foťák. A tak jsem začal kout železo, dokud bylo žhavé. "Víš, no s těma kompaktama, to je takový divný, ono to nic neumí, je to nespolehlivý, fotky nekvalitní...zato taková zrcadlovka, to je panečku věc." No maminka nebyla až tak proti, ale pak došlo na cenu. "Ty ses zbláznil, co si myslíš? Že kradu?" Inu, rozbil jsem prasátko, spočítal své finance a po příslibu, že část zaplatím, a notném přemlouvání, podávání pádných argumentů, vyvracení "zpátečnických" názorů se nechala "vykejvat".
A tak jsme jednoho krásného dne vyrazili a koupili ho. "Ty, ale ne abys řekl tatínkovi, kolik stál!!!"
Tak a mám foťák. Po pár vycházkách ven a prvním filmu jsem však poznal, že tomu asi něco chybí. Všechno je to jakési mrňavé...
Hmm, to bude chtít nějaký objektivek. Šel jsem se mrknout na objektivy. No krásné, ale ta cena!
Budu si muset nechat zajít chuť. Nějakou dobu asi zůstanu u krajinek, západů a východů sluníčka a tak.
Čas plynul a maminka si šikovný aparátek nemohla vynachválit. Fotečky pěkné. Asi taky poznala, že mě to jen tak bavit nepřestane.
A přišel čas předvánoční. Měl sem slíbené lyže, leč stala se jedna malá nehoda a já si asi delší dobu na svah nestoupnu. Začal jsem se zmiňovat o objektivu, ze začátku to vypadalo podobně jak s foťáčkem, ale opět jsem něco přihodil, Vánoce se spojily s narozeninami....
Jupíííííííííííí! Babička se vytáhla se stativem a teď už nic nebrání tomu, abych se vydal na ten správný lov.

Byl sníh a já si říkal, jak to hezky vychází. Vyrazil jsem. Jelikož jsem znalý místních poměrů a zvyků zveře, hned jsem věděl, kam půjdu. Dorazil jsem na místo, usadil se, rozložil stativ a čekal. Asi za půl hodiny se objevilo první srnčí, očima jsem se je snažil přitáhnou blíž. A divili byste se, opravdu to fungovalo! Zima jako v Antarktidě, ale mě hřálo mládí a vnitřní očekávání. Už byli na nějakých 50 metrů a já se na ně díval prěs hledáček. Dvě srny a srnče.
Najednou se mi to nezdálo jen tak, pořád stáli tak nezajímavě, mrvili se, zakrývali. Přestával jsem cítit prst na spoušti.

Vtom jsem se nějak neopatrně pohnul, žduchl do stativu a už se celý aparát řítil do sněhu. Včas jsem ho sice zachytil, ale srnčí bylo to tam.
Rozmrzelý a promrzlý až na kost jsem si povolil ještě půl hodinky. Pak půjdu. Ani nevím kde se vzal, prokmitl se kolem mě zajíc a byl pryč.
Sbalil jsem krámek a vyrazil ku domovu.
Na stejné místo jsem se vrátil ještě několikrát, pokaždé něco viděl, dokonce i na solidní vzdálenost, ale...
Není to tak triviální, jak jsem si myslel. Právě naopak.Těžko zvěři přikázat:"Ty trochu vpravo, hlavu nahoru, ne, ne tak moc, ty dělej jako že se pastvíš, taaak, a ty budeš stát támhle a předstírat nezájem. Pak tady tudy proběhne liška a já to zvěčním.
Nepořídil jsem ani jeden kloudný snímek. Leč nezdary jsem jen posílen. Už vím, že budu potřebovat další dva objektivy... Ale to až časem. Zatím budu chodit s tím co mám, budu učit ty potvory, jak správně zapózovat, a třeba i něco vyfotím. Ale jenom občas...

Pozn.: Fotografie nejsou fotografiemi autora článku, který se za své snímky očividně stydí. Za ilustraci patří obrovský dík Davidovi.