Kniha měsíce

Nejdřív něco k nové "rubrice", mohu-li tento kratičký sloupeček nazvat tak honosným názvem. Jsem náruživý čtenář. Řeklo by se: co dodat? Již tato jediná věta stačí k tomu, abych objasnila svou snahu seznámit vás s knihou, která mě v nedávné době zaujala.
Ještě bych možná mohla říct jednu větu a pak už honem k věci (nezlob se, milý čtenáři): ač bych o sobě mohla říct, že mám za sebou poměrně velké množství nejrůznější literatury (od českých pohádek Boženy Němcové, přes "oddechovky" typu Robinson Crusoe, až po poměrně "drsnou" četbu představovanou mimo jiné Dostojevského Zločinem a trestem), přesto (nebo možná právě proto) u mě nedošlo k výraznějšímu vyhranění, tedy: s radostí (podle nálady, samozřejmě) si nechám doporučit něco nového (V této souvislosti si nemůžu odpustit zmínit se o skvělé "psycho" knize velmi vyspělého autora. Wally Lamb: Bludné kruhy. Vřele doporučuju!), nelpím na jednom žánru, nedejbože na jednom určitém autorovi.
Proč to všechno? Já jenom, abyste neměli strach. Co člověk, to jiný vkus, snad i na Vás se časem dostane.

Chiara Zocchi: Pusy se slzami

vydalo: nakladatelství Melantrich v Praze roku 1998, 1.vydání

Výtečný román mladičké italské spisovatelky je sestaven z postřehů velmi citlivé a vnímavé dívenky Olgy. Z jejích výpovědí, které by se daly přirovnat k osobnímu deníčku, se čtenář dozvídá o uvěznění jejího hrubého a násilnického otce, jímž se celé vypravování začíná, o starším nezodpovědném bratrovi "drogistovi" (jak jej dívka v knize sama nazývá), který na nezřízený způsob svého života doplatí vlastní smrtí, o hodné a starostlivé mamince, se kterou nakonec zůstanou samy.
Jazykem malého dítěte, které však již navštěvuje školu (toto je z knihy patrno), avšak v myšlenkách místy hodných dospělého člověka nás seznamuje nejen se svými blízkými jako je Franco, její milý kamarád, "anděl" a nedosažitelný vzor chlapce, ale i s cizími lidmi, s nimiž se setkává na ulici: se šťastným, byť chudým pošťákem Ugem, s věčně opilým trafikantem, pánem s lejstry, co hledá odpověď na otázky a kouká přitom na nebe, s podivným mužem s knírkem, který pozve ji i maminku k moři, aby pak dal vzápětí přednost své manželce, s "dívkou s prstenem" a její nešťastnou láskou.
Svoje názory na lidi i na celý svět ukazuje prostřednictvím rozmluv s nimi i samy se sebou.

Román Pusy se slzami (v italském originálu Olga) se stal italským bestsellerem roku 1996 a byl přeložen do mnoha jazyků. Z jakého důvodu? Vždyť autorka zde na několika málo stranách popisuje obyčejný příběh jedné malé holky prostřednictvím jejích pohledů na svět, jejích mnohdy malicherných zážitků. Proč je pro čtenáře tak atraktivní? Snad proto, že se to "hloupé vyprávění", jak jej nutně musíte nazvat po prvních pár stránkách, čte doslova "samo", snad proto, že se autorka tak "chytře" vyvarovala složitých vět a souvětí, snad proto, že život mladé dívky zbytečně nemystifikuje, snad proto, že musíte dospět k závěru, že Pusy se slzami jsou buď pravdivým příběhem, nebo alespoň určité autobiografické rysy obsahují, snad proto, že tu tolik "jednoduchou" a útlou knížečku doslova hltáte a místy se přistihnete, že přeskakujete řádky, abyste se dozvěděli, co bude dál, i když moc dobře víte, že vlastně "nic moc".
Chiara Zocchi zde využila metodu jasné sugesce. Již na první stránce, po přečtení prvního slova vás donutí uvěřit, že lepší knihu jste snad nikdy neviděli. A to i přesto, že jakmile román odložíte, začnete přemýšlet, proč jste jej vlastně četli... (Tak jo, kecám, ale jenom trošilinku!)
Ještě něco málo o autorce (pár slov z přebalu knihy, víc informací se mi bohužel nepodařilo získat):Chiara Zocchi se narodila 25, března 1977 ve Varese. V současné době studuje na univerzitě v Luganu.

A nezbytný úryvek na závěr: Franco odjel. Dívala jsem se na jejich auto, on byl přimáčknutý na zadní sklo, a nebyla jsem schopna to pochopit. Auto se vzdalovalo jako ptáček, stále dál, stále. A tak jsem tam zůstala stát, na místě, kde jsme se rozloučili, a čekala jsem…protože někdy se ptáčci vracejí. Ugo se u mě zastavil a zeptal se co tady dělám…Řekla jsem, že Franco odjel a třeba se vrátí, a tak na něho čekám. Usmál se. Vypnul motorku a řekl mi taky jsem měl snoubenku. Já jsem řekla ale Franco není můj snoubenec. Po pravdě tohle jsem sama nechápala. Nedokázala jsem pochopit, co mění přítele ve snoubence. Možná snoubenci musí být blíž u sebe a musí se vzít. Zatímco přátelé jsou dál od sebe. Ten rozdíl musí být polibek. Ugo mi řekl cože? Řekla jsem mu, že jsme se ani jednou nepolíbili, nikdy. Řekl, že líbání s tím nemá nic společného.

Rozhodně si nenechte ujít příští Knihu měsíce!