Jestřabice a zpět

"Chřiby jsou zvláštní hory. Nejsou jen zajímavou přírodní enklávou a geografickým celkem. Je v nich, narozdíl od jiných blízkých pohoří, velké množství památek - skutečných, ale i mytických, bájných." (Chřiby záhadné a mytické)

Tři hodiny! Ani nevím, jak se mi podařilo rozlepit oči, odemknout byt a dojet pro pejska až na druhý konec Brna. Nicméně stála jsem pod hodinami na Hlavním nádraží a čekala na někoho, kdo měl mít, vcelku netradičně, zpoždění. Všechno dobře dopadlo a všichni tři jsme se už o půl hodiny později vezli ve vyhřátém "kupéčku" směr Jestřabice. Byla neděle, tři čtvrtě na sedm.

Jen těžko si lze představit obyvatele vcelku prťavé dědinky každý den absolvující onen smrtící výškrab, kterým jsme my onu poměrně mrazivou pouť "skrze" Chřiby začali. Inu, abyste lépe rozuměli: jsou Jestřabice a Jestřabice. Jedny, vzdálené od druhých slabý kilometr velmi (řečeno decentním způsobem) nerovinatého terénu, představují pro obyvatele prvých vytoužený cíl: dvě řady zrezivělých kolejí mizejících kdesi za obzorem. Ale to byl jenom začátek. Se sluníčkem v zádech a s odpočatýma nohama - to se to vykračovalo. Ale nebudu předbíhat. "
Jestřabice se nacházejí v kotlině mezi Bohuslavicemi a Koryčany a jejich název měl vzniknout od jestřába. Zdejší obyvatelé v dávných dobách měli být dobrými chovateli jestřábů. Obecní zástavba vznikala pravděpodobně od třináctého století, kdy zde docházelo k rozsáhlému klučení lesa na úkor vznikající orné půdy." (Chřiby záhadné a mytické)
V souvislosti s Jetřabicemi se mluví i o tzv. jestřabické tvrzi, jejíž přesné umístění v obci není dosud známé. Dominantou obce je krásný farní kostel sv.Anny, jež byl postaven na místě původního roku 1753, a přilehlý hřbitov. V roce 1976 byly Jestřabice samosprávně připojeny ke Koryčanům.

Důvodem, aby lidé osídlili rozlehlý Chřibský masív již před více než sedmi tisíci lety, byla nejen jeho příznivá klimatická poloha, bohatství surovinových i vodních zdrojů, ale především strategická poloha v dosahu migračních cest Pomoravím.
Chřiby patří k vůbec nejmladším pohořím na území České republiky. Usazeniny pískovců, jílovců a slepenců tzv. magurského flyše usazované od svrchní křídy až po oligocén (30-60 mil.let zpět) pocházejí ze západního Slovenska. Teprve v průběhu štýrské fáze alpinského vrásnění (před 10-20 mil.let) došlo k nasunutí mohutných pískovcových a slepencových ker na naše území. Následuje dlouhé období (asi 10 mil.let) působení vnějších činitelů vody a větru, které vedou k úplnému zarovnání původně nerovného terénu. Obrovskou náhorní planinu s naprosto rovným povrchem by si na místě dnešních Chřibů uměl představit jen málokdo.
K vyzvednutí horninových ker v místě dnešních hřbetů a utvoření typických příčných zlomů bylo zapotřebí až dalších geologických pohybů. Tyto zlomy směřující od severozápadu k jihovýchodu definovaly charakter budoucí říční sítě: Množství splavenin vynášených řekami na úpatí pohoří dalo vzniknout rozsáhlým náplavovým kuželům a pro Chřiby tak typickým izolovaným skaliskům (tady se činnost vody tak krásně doplňovala s působením větru), jako je například Buchlovský kámen, Budačina či Čertovy skály.

Čekalo nás asi sedm kilometrů přehledným územím pokrytým převážně bučinami s řadou chráněným rostlin a živočichů.
Prvního záchytného bodu - významného rozcestí a chaty s charakteristickým názvem Zavadilka (450 m.n.m) - jsme za pomoci mého výborného orientačního smyslu dosáhli poměrně snadno. Naskytl se nám pohled na dvě "kladiva" neúnavně těžící ze země nevýznamné množství velmi kvalitní ropy. Toť celý můj dojem. Ještě fotečku a jde se dál.

Počasí nám zatím opravdu přeje: na 23.března sice trochu zima, ale sluníčko už místy začíná docela příjemně hřát. Držíme se modré turistické značky a netrvá dlouho a před námi se objeví Koryčanská kaple.
Kdysi tady prý přejížděla v kočáře takzvaným Koryčanským chodníkem od Koryčan k Zavadilce jistá hraběcí dcera. Byla přepadena a zabita loupežníky z Bradla. Její otec, hrabě z nedalekého zámku, velice truchlil a nechal na místě smrti své dcery postavit kapličku, která zde stojí dodnes.
Koryčanská kaplička je drobná romantická stavbička postavená prý koncem poloviny 19.století ve stylu pozdního lidového baroka, podle jiných zde však stála již mnohem dřív, v 18.století. "Nachází se nedaleko cesty, po které kdysi chodívala procesí na koryčansku pouť. Lidé se u ní zastavovali, modlívali a načerpávali nové síly k další pouti." (Chřiby záhadné a mytické)
Jdeme po příkladu dávných poutníků a načerpáváme nové síly v podobě malé svačinky. Však jsme teprve na začátku!

Z našeho poklidného rozjímání nás vytrhla poměrně velká skupinka turistů - snad nějaký pochod? Každopádně balíme našich pár švestek a pokračujeme, tentokrát po zelené, podél Klimentského potoka na sv. Klimenta.
Celkem solidní cestička skrze vrstevnice lemovaná zarámovanými obrázky svatých nás dovedla na vrcholek se základy opevněného velkomoravského hradiště z 9.století. V středu stojí zbytky původního kostela sv.Klimenta, významného cyrilometodějského centra a pravděpodobně také řeholní školy . V e 14. - 15.století zde byl augustiniánský klášter.
Dnes zde náhodný návštěvník může spatřit novodobou dřevěnou kapli s oltářem a ikonami svatých, zajímavou zvonkohru vyrobenou z různě dlouhých železných tyčí a také řadu jednoduchých křížů označujících místa odpočinku významných osob, mezi nimi i hrob sv. Klimenta, jehož ostatky však byly už dávno převezeny jinam.
Šplhání na kopec nám trvalo nekonečně dlouho, je poledne, času máme spoustu a proto si můžeme v klidu odpočinout. Fotky se začínají množit stejně rychle jako kilometry.

"Kazatelna, kazatelna...tady to je! Vypreparovaná pískovcová skalka na hřebeni Chřibů s vytesanými schody a křížem. Tak když už jsme tady..."
Podařilo se. Přemluvila jsem oba dva lenochy a po dosti náročném sestupu po bahnité cestě zničené koly velkých traktorů stahujících z lesů dřevo jsme stoupali zase nahoru. Stojíce zhruba 500 metrů nad mořem, rozevíral se před námi nádherný pohled do údolí: zřícenina hradu Cimburk obklopená bukovými lesy, nedaleká Koryčanská nádrž, místa, kam měla ještě dnes vést naše cesta.
Ještě chvíli se pokochat a rychle najít Kazatelnu. Vždy jsem si představovala pískovec jako oranžový drolivý kámen, tady se však přede mnou, po nekonečném prodírání se houštinami ostružin a pichlavých keříků, objevil šedočerný hladký kámen s několika drobnými vytesanými schůdky. Černý želený křížek a opět nezapomenutelný výhled. Jen škoda, že se dole v údolí převaloval nepříjemný opar, který nedovoloval fotografovat tak, jak bychom si přáli.

Jestliže jsme se celou cestu vyhýbali turistům, které krásné počasí vyhnalo do přírody, na vyhlídce už jsme nebyli ani zdaleka sami.
Ten pravý "nával" měl ale nastat až u studánky s krásným názvem "U mísy". Doplnili jsme nezbytné zásoby tekutin a jako řada dalších, převážně starších lidí (s mnohými z nich jsme se setkali již ve vlaku směr Jestřabice a mnozí z nich si nás taky, díky našemu nepřehlédnutelnému zvířátku, dobře zapamatovali), pokračovali na Cimburk.

Cimburk zůstal do dnešní doby, přestože je už od roku 1702 pustý, poměrně dobře zachovaný.
Zaplatili jsme symbolické vstupné určené na záchranu hradu, prošli kolem skupinky, která se po patrně namáhavé cestě zotavovala s půllitrem v ruce, vystoupali několik schodů a s papírem s informacemi v ruce (na pokladně samozřejmě vrátit) jsme se začali kochat zříceninou původně gotického, několikrát přestavovaného hradu postaveného v letech 1327-33.
V rychlosti jsme absolvovali prohlídkovou trasu s několika informačními tabulkami a s kručícími žaludky se vydali na poslední úsek naší cesty: Koryčanská nádrž, Koryčany, Jestřabice.

Bylo asi půl třetí, když jsme na břehu údolní nádrže na pitnou vodu na řece Kyjovce rozbalili oběd. Sluníčko hřálo, ptáci zpívali, nikde nikdo. Jenom rozlehlá vodní plocha se zrcadlově klidnou vodou před námi.
Rozhodli jsme se pro delší břeh, přece nepůjdeme po silnici. Vodní nádrž Koryčany tady tvoří řadu zdlouhavých záhybů, kudy do ní přitéká mnoho menších (patrně občasných) potůčků (ne, že by Kyjovka byla až takovým veletokem). Byla jsem zklamaná: představovala jsem si závěrečnou etapu jako romantickou procházku po pláži. Realita však byla trochu jiná: celou dobu nás od vody dělilo neprostupné houští hustého smrkového porostu propletené neidentifikovatelnými druhy keřů a keříků. Najít aspoň trochu přijatelný přístup na břeh nám trvalo celou věčnost.
Minuli jsme nádrže na chov ryb, několik desítek chat a chtě nechtě jsme byli nuceni pokračovat po silnici.

Koryčany. Poměrně rozlehlá obec v podhůří Chřibů, známá již od 14.století. Zajímavé? Snad jako významný výrobce nábytku a kuchyní Koryna (na první pohled docela ošklivá tovární budova).
Máme v plánu projít kolem hlavní silnice (je tu v podstatě POUZE hlavní silnice a řady většinou rodinných domů rozestavěné kolem ní), podívat se na židovský hřbitov a koryčanský zámek.
Jsme na náměstí: nevelká čtvercová plocha, několik obchůdků, snad cukrárna, zato však překrásný kostel s obrovskou lípou po boku. Úsměv, vyletí ptáček! Nepřístupný zámek je nehezká krychlová budova s ještě šerednějším zámeckým parkem. S Lednicí či Hlubokou nemožno srovnávat.

Před námi je posledních několik kilometrů, ani zdaleka tak zajímavých, jako předchozí putování. Nefrekventovaná silnice se klikatí do vršku a míří k cíli naší cesty: dvěma řadám rezivějících kolejí mizejícím za obzorem. Napravo zorané pole, nalevo zorané pole, v dáli Koryčany.
Přidali jsme do kroku. Nikdo z nás nemůže tvrdit, že jsme se neprošli, nikdo z nás se o to ani nepokouší. Ještě jednou projít dědinkou, kde kdysi byli tak úspěšní v chovu jestřábů, ještě jeden výškrab, ještě jedno ohlédnutí.
Je čtvrt na pět, máme půl hodinky do příjezdu vlaku, která nás poveze domů - do Brna. Poslední fotečka, nyní samospouští. Ať jsme aspoň na jednom snímku všichni tři. A teď se pohodlně rozložit na peróně, zachytit poslední zbytky sluníčka, které se rychle schovává v korunách vysokých stromů.

Scházejí se lidé a my víme, že s příjezdem vlaku končí náš výlet. Pro mě však končí jen fyzicky. Vím, že ještě dlouho budu vzpomínat na tu nádhernou čistou krajinu, kde snad teprve nedávno vyměnili lesnické koně za traktory, na Chřiby záhadné a mytické. Na jejich část, kterou jsme za ten jediný den stačili jakš takš prozkoumat.