Yeruschalayim

"Již v architektonickém uspořádání města se odráží pozoruhodný soulad mezi starobylým a moderním, mezi tradicí a budoucností: historické památky tu stojí po boku uměleckých výpovědí věku techniky, a propůjčují tak panoramatu města nesmírně pestré a členité vzezření." (Fabio Bourbon: Izrael)

Název hlavního města Izraele, sídla řecko-ortodoxního, římsko-katolického a arménského patriarchy i anglikánského biskupa je odvozován z hebrejského slova Yeruschalayim, což v překladu znamená "město míru". Název "svaté město" pochází z arabského názvu El Kuds.

Právě sem přitáhl podle Bible Abraham, praotec Židů, ze země chaldejské (Mezopotámie), aby se zde usadil. Na Móriji, jednom z jeruzalémských kopců, měl být také obětován Izák. Dnes je Zlaté město, jak je Jeruzalém také někdy nazýván, křižovatkou mezi dvěma tak odlišnými světy: východem a západem. Jde o pestrou multietnickou a multikulturní skládanku, kde nic není tak, jak by se dalo očekávat. Křivolaké pásy jednotvárných domečků jsou bez jakéhokoli varování přerušovány moderními výškovými budovami, stejně jako jsou provázány osudy jeho jednotlivých obyvatel (kterých je dnes téměř 600 000), tak mimořádně lpících na své vlastní identitě.

Historie
První osada s názvem Gor Schalem nebo také Schalem zde byla založena asi před třemi tisíci lety, věhlasu však dosáhlo až město Davidovo založené roku 996 př.Kr. Král David zde zřídil skalní pevnost Sión, kde je dnes jeho hrob.
Po dobytí Jeruzaléma přivezl David do města Boží schránu s desaterem, která byla poté uložena v Šalamounově chrámu na Móriji. Historie Jeruzaléma je a vždy byla velmi pohnutá. Za krále Šalamouna zde byl vybudován vodovod (město bylo postaveno v místech velmi chudých na vodu) a také velkolepý chrám a palác.
Následuje dlouhé období nepokojů započaté dobytím Jeruzaléma babylónským králem Nabukadnezarem roku 587 př.Kr., konče vpádem Alexandra Velikého roku 332 př.Kr., po jehož expanzi nastává helénistická doba (vybudována řada staveb řeckého charakteru).
Téměř totožné s křesťanskými Vánocemi jsou svátky chanuka dodnes slavené na počest vyhnání Seleukovců Judou Makabejským (tzv.Kladivářem) roku 164 př.Kr. a očištění velkého Hospodinova chrámu od model cizích bohů. (Jde o každoroční zapalování svící v osmiramenných svícnech.)

Mezi lety 162-143 př.Kr. bylo město rozděleno na židovskou a řeckou část, aby je Izraelité zcela získali v roce 143 př.Kr. Největšího rozkvětu dosáhlo v době správy Alexandrem Jannaisem (102-76 př.Kr.). V roce 63 př.Kr. bylo Judsko obsazeno Římany a Jeruzalém se stává jeho hlavním městem.
Na architektonickém vzhledu svatého města se podepsala především vláda Herodesa. Nechal postavit mnoho nových budov a měst, vedl přestavbu chrámu a realizoval výstavbu řady rybníků a cisteren zásobujících oblast vodou.
Jednou z nejvýznamnějších událostí je příchod Ježíše v roce 27 po.Kr. a jeho následné ukřižování o tři roky později.
Úpadek Jeruzaléma je předznamenán již v roce 70 po.Kr. a sice Židovskou válkou. Chrám byl pobořen a město jako už tolikrát v historii dobyto. S jeho obnovou začal císař Hadrián, město získalo mnoho římských rysů a tato tendence pořímšťování se setkala s velkým odporem. Nespokojenost vyvrcholila protiřímským povstáním, kdy Židé na dva roky získali Jeruzalém pod svou vládu. Poté se ho ujali opět Římané, pod jejichž správou začal upadat. Na nohy se postavil až s rozvojem křesťanství (poutě, stavba chrámů).
Následuje řada nepříjemných událostí, mezi nimi například Perská invaze, kdy bylo svaté město zcela zničeno (614 po.Kr.). V roce 638 se Jeruzalém stává posvátným městem muslimů. Řada křesťanských a židovských chrámů je zničena, a aby toho nebylo málo, postihuje oblast ničivé zemětřesení (poškození hradeb).
Při první křížové výpravě je obléhán a po pěti týdnech také dobyt, což vede k vyhlášení Jeruzalémského království (některé památky jsou rekonstruovány, např. chrám Božího hrobu, prosazuje se evropské umění).
Nastává poměrně dlouhé období náboženských konfliktů trvající v podstatě dodnes: roku 1187 je Jeruzalém v rukou muslimů, křesťané jsou vyháněni, jejich svatyně pobořeny nebo přeměněny v mešity, od roku 1223 je město po jednáních císaře Fridricha II. opět křesťanské, aby se roku 1244 muslimové ujali vlády.
V 15.století má Jeruzalém asi jen 8000 obyvatel a až do 19.století je bezvýznamným provinčním střediskem (počet obyvatel klesá až na 5000, z toho asi 2000 Židů), v polovině 19.století po obsazení Palestiny Egyptem se však stává administrativním centrem země.
V 50.letech 19.století je dostavěna velká většina dnes nejnavštěvovanějších svatyní (stavba financována jak jinak evropskými, severoamerickými a východokřesťanskými organizacemi). V období 1917-1948 je pod správou Angličanů do všech čtvrtí zavedena voda a kanalizace, započíná se elektrifikace.
Stále větší konflikty mezi Araby a Židy vedou k rozdělení města na židovskou a arabskou část. 14.5.1948 dochází k otevřenému střetu a Jeruzalém je obsazen jordánskou armádou, klid nastává až s příchodem jednotek OSN.
Dnes je Jeruzalém rozkvétajícím moderním velkoměstem.

Architektonické zajímavosti Jeruzaléma
Hradby
Jejich současná podoba pochází ze 16.století, jejich délka je asi 4 km, tloušťka zdí 4-6 metrů, výška 10-12 metrů. jejich součástí je 34 mohutných bašt a 7 vstupních bran.

Chrámový pahorek
Je významný pro všechna tři náboženství. Zde stály oba první židovské chrámy,byl zde také postaven oltář, na kterém měl Abrahám obětovat Bohu svého syna Izáka. Z křesťanského hlediska je pahorek zajímavý především dnes již neexistujícím chrámem, kde Ježíš Kristus předával Boží slovo svým učedníkům. V dávných dobách zde byl také Mohamed při své cestě do nebe zastaven archandělem Gabrielem.
V jeho středu dnes stojí Umarova mešita, neboli Skalní chrám, postavená kolem roku 699 a majestátně se, coby jeden z nejposvátnějších stánků islámu, tyčící nad městem. Nejen její nádherná kopule, ale celá stavba je vykládána zlatem a keramikou, vnější stěny zdobí v horní části majolika, v dolní pak mramorové desky. Z tohoto místa se na svém zázračném oři Burákovi údajně snesl rovnou z nebe prorok Muhammad a na konci své pouti z Mekky do Jeruzaléma zde, na Abrahamově skále, zanechal otisk svého chodidla.
Dále je zde k vidění mešita Al-Aksa, podzemní prostory (tzv.Šalamounovy konírny), Kristova kolébka (krypta z Justiniánovy baziliky), studna El-Kas sloužící k rituálnímu omývání muslimů, Řetězový chrám (podobný Skalnímu chrámu), dóm sv.Jiří, Šalamounův trůn a Zlatá brána.
U paty Chrámu skály (jak se Umarově mešitě také někdy přezdívá) a mešity Al-Aksá stojí Západní zeď, pozůstatek obranné zdi impozantního Šalamounova chrámu zničeného při protiřímském povstání. Již za časů římské nadvlády se k jednomu z nejposvátnějších židovských míst přicházely modlit a bědovat nad zničení Chrámu Božího hrobu tisíce věřících denně. Zeď nářků je "synagogou pod volným nebem a mužům je zde přikázáno nosit pokrývku hlavy. Jelikož židovská víra nedovoluje, aby se ženy a muži modlili společně, byla zeď rozdělena na dvě části." (Fabio Bourbon: Izrael) Právě zde podle pověsti přivázal Muhammad svého koně, aby se mohl pomodlit.

Olivová hora
Asi sto metrů nad městem se vypíná jedno z nejnavštěvovanějších míst - Olivová hora. Jde o poutní místo křesťanů s řadou hrobů proroků i největšími židovskými hřbitovy města. Tudy chodil Ježíš do chrámu, odpočíval zde, zde ho také zradil Jidáš.
Návštěvník tady může najít kostel Všech národů, Getsemanskou zahradu a jeskyně, Mariin hrob a také kostel svaté Máří Magdalény, kostel Pater Noster a kapli Nanebevstoupení. Chrám Božího hrobu
Velkolepé, na první pohled trochu pochmurné bazilice postavené císařem Konstantinem I. na Golgotě (=Lebka, místo, kde byl Ježíš ukřižován a následně i pohřben) dominuje obrovská černá kopule. Jeden z nejnavštěvovanějších chrámů byl vystavěn na místě nalezení Ježíšova kříže, byl několikrát zničen (např. v roce 614 Peršany), přestavován a obnovován, ale vlastní základ stavby pochází z dob křížových výprav. Dnes se o něj dělí šest církví (římskokatolická, řecká pravoslavná, arménská, koptská, syrská a etiopská), v určenou hodinu se zde konají patřičné obřady, navíc zde má každá z církví vyhrazen svůj vlastní sektor. Již po staletí sem míří kroky zbožných poutníků, aby si připomněli neblahé události charakterizující počátek našeho letopočtu.
Poslední cestu Ježíše Krista připomene Via Dolorosa (ulice Utrpení) vycházející od brány kláštera Bičování. Má čtrnáct zastavení a až na malé výjimky je ztotožňována s cestou Ježíše na Golgotu. Každý pátek se zde konají obrovská procesí pořádaná františkánskými mnichy.

Hora Sion
Podle tradice je na hoře Sion pohřben král David (je zde sice jeho hrob, zda jsou tady umístěny i jeho ostatky však není dodnes jisté), sem je také situována Poslední večeře, zemřela zde i Panna Marie.
Dalšími významnými památkami jsou kostel Dormition a kostel sv.Petra při kohoutím kokrhání. Do roku 1948 bylo Staré město rozděleno na čtyři části: muslimskou (SV cíp města, nejhustěji obydlená: 14 000 obyvatel. Je považována za nejnebezpečnější místo celého Jeruzaléma.Vedle sebe tu žijí lidé z různých částí islámského světa: Palestinci, Egypťané, Libanonci, Syřané i beduíni), křesťanskou (SZ cíp města, 4500 obyvatel), arménskou (JZ část, je pojmenována podle arménského kláštera a obehnána vlastní hradbou) a židovskou (JV část města), která byla po první židovsko-arabské válce zničena a obnovena až po roce 1967.

"Jedním z center života v Jeruzalémě jsou trhy. Machene Jehuda v novější části města navštěvují prakticky výhradně Židé, zatímco na tržiště ve Starém městě přicházejí převážně Arabové. K nejkouzelnějším trhům patří starý bazar u Jaffské brány. Řady obchůdků se suvenýry nemají konce. Dveře krámků jsou ověšeny koberci a látkami a uvnitř se vrší nepřeberné hromady dalšího zboží. Ještě působivější jsou stánky s kořením. Vůně kávy se tu mísí s vůní dřeva a typického arabského jídla falafel, smažených cizrnových kuliček." (Fabio Bourbon: Izrael)

Jeruzalémská předměstí
Park nezávislosti, rodinný hrob Herodesa Velikého, parlament (Knesset), před jehož vchodem stojí státní znak Izraele - osmiramenný svícen, Archeologické muzeum, Nová hebrejská univerzita (17 000 studentů), Mount Herzl (hora Herzla), Rockefellerovo muzeum a Izraelské muzeum (v jejich areálu se nachází Svatyně knihy, kde jsou uloženy tzv. Kumránské letopisy objevené v roce 1947. Tyto spisy jsou až dva tisíce let staré a jsou patrně nejvýznamnějším archeologickým nálezem v izraelských dějinách.), to jsou předměstí Svatého města.

Har hazikaron
Har hazikaron, neboli Pahorek vzpomínání je místem, kde si u památníku Jad Vašem dosud můžeme připomenout šest milionů židovských obětí hitlerovských vyhlazovacích táborů a popravčích čet.
"Do třicetimetrového sloupu před hlavní budovou je vepsáno hebrejské slovo zachor (pamatuj). Uvnitř je uložena nejpůsobivější a nejúplnější sbírka dokladů o perzekuci Židů v letech 1933 až 1945. V ústřední svatyni Ohel jizchor jsou pod betonovou střechou na kamenné desce zapsána jména jednadvaceti největších koncentračních táborů. Při krátkém obřadu je zde každé ráno vždy v jedenáct hodin znovu zapalován pamětní oheň. Jad Vašem je varováním celému světu, který dopouští, aby se podobné lidské tragédie opakovaly." (Fabio Bourbon: Izrael)

"Mnoho lidí považuje věčné město Jeruzalém za střed vesmíru. Rozprostřený mezi mírně zvlněnými pahorky, které brázdí hluboká údolí, je Jeruzalém metropolí geograficky sice rozdělenou, přesto však duchovně jednotnou. Tři tisíce let po svém založení má město moc, jakou vládně jen málo míst na světě, moc dotýkat s duše a rozpalovat představivost." (Fabio Bourbon: Jeruzalém)

Příště: Izraelské válečné konflikty

Bibliografie:
1. Fabio Bourbon: Izrael (nakladatelství Knihcentrum, Praha, 1997)
2. J. a E. Klanských: Pouť do svaté země (nakladatelství Panorama, Praha, 1991)
3. Jaromír Sopouch: Izrael - svatá země (nakladatelství Epava, Olomouc, 1995)
4. Ilustrovaný encyklopedický slovník, I.díl (nakladatelství Akademia, Praha, 1980)