Medinat Jisrael

"Daleko na východě, za Středozemním mořem a sluncem zalévanými plážemi Afriky, naproti břehům bájného Řecka a pradávných ostrovů Kypru a Rhodu, leží Izrael - země starobylá i moderní zároveň. Starobylá proto, že právě zde spočívají kořeny dnešní civilizace a že právě zde položili bibličtí praotcové základy židovského monoteismu. Tady král David vystavěl svou říši a Ježíš naplnil své poslání. Země je to starobylá, protože stála u zrodu mnoha kultur a rychle se střídajících říší, jež vznikly a vzápětí upadly v zapomnění. Nová je proto, že se teprve v tomto století stala místem znovuzrození celého jednoho národa, jemuž umožnila naplnit dávné naděje a vzkřísit národní důstojnost. Je nová, protože se stovkami kibuců se tu zrodil i nový způsob života a země se po staletích znovu zazelenala úrodnými poli. Nová je ale také proto, že její obyvatelé sem přišli zcela nedávno z více než sedmdesáti zemí světa. Do Izraele je přivedl příslib biblických proroctví."
(Fabio Bourbon: Izrael)

Základní údaje:
vznik: 14.5.1948
rozloha: 20 770 km2 (délka S-J: 420 km, šířka V-Z: 20-116 km)
počet obyvatel: 3,9 mil. (1980), v důsledku reemigrace neustále stoupá
hlavní město: Jeruzalém
státní zřízení: parlamentní demokratická republika (parlament má 120 poslanců volených na 4 roky, zasedá v budově zvané Knesset)
hlava státu: prezident (volen na 5 let)
úřední jazyk: novohebrejština (odvozená z biblické hebrejštiny, ve své moderní podobě vytvořená v 2.pol. 19.století)
náboženství: judaismus, islám, křesťanství, bahajská víra
měna: izraelská libry (=100 agorot) základní vojenská služba: ženy 2 roky, muži 3 roky
nejvyšší bod: hora Meron v Galileji (1208 m.n.m.)
nejnižší bod:hladina Mrtvého moře (-399 m.n.n.)
největší řeka: Jordán (330 km)
největší zásobárna pitné vody: Genezaretské jezero (165 km2)

Základní charakteristika
Izrael (hebrejsky Medinat Jisrael) se rozkládá na území o velikosti 20 000 km2 (bez okupovaných území podle hranic vymezených OSN v roce 1947 14 100 km2) v jihozápadní Asii mezi Libanonem na severu, Sýrií a Jordánskem na východě a egyptským Sinajským poloostrovem na jihu, ze západu jej omývá Středozemní moře. Při pobřeží Středozemního moře leží nížina se subtropickým podnebím, na jihu se rozprostírá poušť Negev (zabírá téměř polovinu území), vnitrozemí je velkou náhorní plošinou Har Meron. Administrativně je tento malinký klín vražený do nepřátelského arabského území rozdělen na šest správních celků (distriktů): Jeruzalém, Tel Aviv, Haifa, Severní, Centrální a Jižní distrikt. (O jednotlivých distriktech podrobněji v příštích aktualizacích.)

Historie Izraele
Historie Izraele je velmi spletitá a různorodá, plná nenadálých zvratů. Nejkompletnějším, i když pravděpodobně ne zcela nejsrozumitelnějším, výčtem všech dějinných aspektů tohoto dnes tak populárního státu je bezesporu Bible.
O nejstarším osídlení z doby kamenné před asi třemi sty tisíci lety se sice nezmiňuje, popisuje však veškeré významné události od příchodu Izraelitů do země zaslíbené (mezi lety 1200-600 př.Kr.), přes vládu králů Saula, Davida i Šalamouna, egyptské a asyrské nájezdy a drancování, stejně jako velmi podstatné helénistické období a s ním pronikání řeckých vlivů do země, narození Ježíše Krista na přelomu dvou tisíciletí a v důsledku toho nástup křesťanství. Následují historická fakta, stejně jako dějinné smyšlenky v podobě náboženských tendencí Muhammadových, neustálých půtek a konfliktů tří religiózních systémů a dlouhá doba temna pod čtyřsetletou nadvládou Turků.
Devatenácté století je stoletím politických intrik a také značného rozvoje nacionalistických snah. Rok 1882 je charakterizován první přistěhovaleckou vlnou (alíyou) - do Izraele se vrací Židé z Ruska a Polska. Na počátku dvacátého století (1901) je založen Národní fond na nákup pozemků v Palestině. V této době je v Izraeli již asi 50000 židovských obyvatel. Druhá přistěhovalecká vlna (1904-1914) vyústí v založení prvního ryze židovského města, který se dnes dělí o postavení metropole státu se Svatým městem, Tel Avivu.
Během první světové války se postavení Židů ve světě zhoršuje, v roce 1917 obsazuje izraelské území Anglie, Židům je přislíbeno založení samostatného státu. Jewish agency (židovská agentura) se v čele s Chaimem Weizmanem (budoucím prvním izraelským prezidentem) stává předvojem první židovské vlády.
Na konci druhé světové války tvoří Židé asi 30% veškerého obyvatelstva Izraele. Velmi významným mezníkem je datum 29.11.1947, kdy zástupci všech zemí rozhodli na základě většinového rozhodnutí Valného shromáždění OSN (shodně hlasovaly USA i SSSR) o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát (Arabové rezolutně odmítli). V roce 1948 končí mandát Velké Británie na izraelském území.
14.5.1948 vyhlásil sionistický vůdce a první ministerský předseda Izraele David Ben Gurion v telavivském městském muzeu vznik nezávislého státu Izrael.

Sionismus
Jak již bylo zmíněno, konec 19.století je charakterizován rozvojem nacionalistických snah, lépe řečeno sionismu. Sionismus je hnutí za návrat Židů do země otců bez čekání na spasitele a jeho případnou pomoc. Za zakladatele hnutí je považován vídeňský novinář Theodor Herzl (1860-1904), autor spisu Der Judenstaat (Židovský stát). Zatímco Herzl vyjednával o židovském přistěhovalectví s Turky, jeho následovníci byli odkázáni na komunikaci s Angličany, kteří se po první světové válce zmocnili Palestiny, a v roce 1917 si od britského ministra Balfoura (1848-1930, autor Balfourovy deklarace, kde vyslovuje svou podporu zřízení národní domoviny pro Židy i Palestině) vymohli prohlášení, že v Palestině bude vytvořen domov pro Židy.
Do Palestiny přišli Židé nejprve z Ruska a Polska a bohatší západní Židé, kteří měli peníze na nákup půdy. Během první a zvláště pak v období druhé světové války, kdy vyhlazovacím táborům a plynovým komorám podlehlo asi 6 milionů Židů, se emigrační vlna velmi rozšířila (Izrael měl v roce 1948 asi 878 000 obyvatel, v roce 1979 stoupl jejich počet na 3 780 000, v roce 1980 žilo v Izraeli asi 3 900 000 obyvatel). Dnešní téměř čtyři miliony Židů můžeme podle země původu rozlišit na dvě skupiny. Přistěhovalce z Evropy nazýváme aškenazimové, východní Židy sefardimové.

Politika, armáda
Izrael je parlamentní demokratickou republikou v čele s prezidentem voleným na pět let. Neexistuje zde ústava, působí pouze zákonodárné akty přijímané parlamentem, základní občanská práva a svobody nejsou zajištěny ústavními zárukami.
V Izraeli existuje velké množství politických stran, mezi nimi jsou nejvýznamnější Komunistická strana Izraele, blok sionistických "dělnických" stran Maarah (Dělnická strana a Sjednocená dělnická strana), blok pravicových buržoazních stran Likud a řada dalších. Levicová strana je složena převážně z pokrokové inteligence, většinou jde o potomky evropských přistěhovalců, kteří bojují za usmíření s Araby i za cenu teritoriálních ústupků. Blok Likud, tedy pravici, tvoří dělníci a sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, tedy přistěhovalci z arabských zemí.
Do politiky zasahují malou měrou i náboženští fanatikové typu rabína Meira Kahaneho z Ameriky.
Jelikož v Izraeli žije poměrně velká arabská menšina (asi 0,75 mil. Arabů s izraelským občanstvím, dvakrát tolik na Izraelem okupovaných územích), bylo nutné upravit zákony s přihlédnutím k tomuto faktu. Podle izraelských zákonů mají arabští občané Izraele stejná práva jako Izraelité, ovšem s výjimkou branné povinnosti. Vojenskou povinnost mají v Izraeli muži od 18 do 50 let, ženy od 18 do 22 let, základní vojenská služba trvá pro ženy dva, pro muže tři roky, izraelští Drúzové mají vojenskou službu dobrovolnou, Arabové jsou zcela osvobozeni. Všichni muži jsou po skončení vojenské služby povinni zúčastnit se jedenkrát do roka měsíc trvajícího vojenského cvičení, kde jsou seznámeni například s modernizací výzbroje, apod. Toto všechno jsou důvody, proč je izraelská armáda jednou z nejvycvičenějších a nejpřipravenějších na celém světě. V Izraeli je velmi oblíbená - "je to demokratická instituce, v níž se stírají veškeré sociální rozdíly."

Kibucy versus mošavy
Základem rychlého hospodářského rozvoje Izraele v posledních desetiletích jsou bezesporu kibucy (v překladu "malá skupina"). Jakožto zemědělsko-průmyslové systémy společného vlastnictví a společného života jsou "dodnes nejpozoruhodnějším a nejpůvodnějším fenoménem novodobého sionismu", pomocí nichž byla na samém počátku dvacátého století osídlována nejnehostinnější místa. První kibuc byl založen v roce 1909 u Genezaretského jezera a Degania, jak byla původně malá vesnice nazvána, je dnes jednou z nejvíce prosperujících oblastí celého Izraele. Byla založena jakožto zemědělská osada, snahou zakladatelů bylo získat ekonomickou záruku na neznámém území, ale také úsilí o splnění politických ideálů na základě socialismu.
Přestože byla původní funkce kibuců ryze zemědělská, dnes se většina z nich začíná od prvotního způsobu obživy odklánět ve prospěch průmyslu a v poslední době také turismu. V roce 1948 žilo v kibucech asi 7% veškerého obyvatelstva, dnes v celé zemi funguje asi 230 kibuců, v nichž jsou soustředěny asi 3% všech Izraelců.
Velmi významnou roli měly a dodnes mají co se týče dětí a jejich výchovy. Dříve (podle staré kibucnické zásady) žily děti odděleně od svých rodičů v tzv. dětských ubytovnách a byly vychovávány určenými členkami vesnice (Zvláště kvůli jazyku, který si musely osvojit, rodiče hebrejsky většinou neuměli. Izrael je jedinou zemí na světě, kde "děti učí mluvit své rodiče".) Po práci (za kterou nedostávají mzdu, ale pouze bezplatnou stravu, lékařské ošetření, apod., kibuc zajišťuje svým obyvatelům studium, kulturní i sportovní vyžití, kapesné,...) si je rodiče mohli na pár hodin vyzvednout, podobně jako např. ve svátky. V poslední době se ale proti odloučení dětí od svých rodin zvedá odpor - a povstalci mají úspěch (malé děti žijí s rodiči, teprve od třinácti let v internátech).
V Izraeli existuje i kibuc založený přistěhovalci z Československa. Jeho jméno je Haogen, leží v Šarónské rovině a snahou jeho obyvatel je vybudovat společnost na marxistických základech. Dalším československou vesnicí je i Ramat Johanan nedaleko Haify (politicky není vyhraněn, udržuje se ve středu, děti zde žijí v kolektivu pouze přes den, jinak bydlí s rodiči). (V době, kdy manželé Klanských (autoři knihy, ze které bylo čerpáno, viz.bibliografie) Izrael navštívili - 70.léta 20.století, bylo možné se v těchto kibucech dorozumět česky i slovensky).
Většina menších kibuců má dnes velké ekonomické problémy, jsou nuceny zaměstnávat (i proti zásadám kibucu) nové pracovní síly "zvenčí" (nejen členy kibucu). Naopak členové kibucu pracující mimo společenství odvádějí svůj příjem do společné pokladny. Budoucnost společenství, která stála u zrodu židovského státu, je však dnes značně nejistá. (Jednoduše řečeno: většina lidí má plné zuby rovnostářství, stejně jako shodného ohodnocení rozdílné práce.)
Na trochu odlišných základech jsou vybudovány mošavy. Jde o družstevní vesnice, kde je každý vlastníkem svého domu a půdy, pouze nákladnější zemědělské stroje apod. patří družstvu. Tomuto zřízení dávají přednost čtyři procenta obyvatel Izraele.
Více než polovina všech obyvatel země žije v Tel Avivu, Jeruzalémě a Haifě.

Náboženství
Izrael (konkrétně Jeruzalém) je kolébkou tří náboženství: judaismu, islámu a křesťanství. Kromě těchto tří světových systémů se však v zemi rozmohla řada jiných hnutí, mezi nimi např. bahajské hnutí s centrem v Haifě. Toto hnutí má dnes asi 120 000 příznivců a jaké takové vzniklo již v průběhu 19.století (1844) v Íránu, kde se Mirta Alí Mohamed prohlásil za tzv. bába (=božího člověka) a začal kázat. V roce 1850 byl však popraven a jeho následovníkem se stal Mirza Hussein Alí. Kvůli svému přesvědčení byl vyhnán do Palestiny (kde si změnil své jméno na Bahá' ulláh), zemřel v Haifě, kde je také pochován. Nad jeho hrobem vyrostla majestátní svatyně s pozlacenou kopulí. Bahaismus se rozšířil po celém světě: kromě Íránu má své zastánce ve Spojných státech, Kanadě, Jižní Americe i v Indii.
Dále je třeba zmínit Drusy (mají dobrovolnou vojenskou službu), Kopty (Křesťanská odnož, dnes rozšířeni převážně v severním Egyptě. Ústřední postavou koptského náboženství je sv. Antonín, který se stal představitelem asketického proudu, založil první mnišskou komunitu. Jedním z dosud zachovaných zvyků jsou koptské Vánoce slavené z 6. na 7.ledna.) a různé další sekty, kterých je v Izraeli bezpočet.
A teď již trochu konkrétněji ke třem hlavním náboženstvím.

Judaismus je nejrozšířenějším religiózním systémem v zemi a zároveň nejstarší monoteistické náboženství vůbec. Židů je v Izraeli přes 85% a dělí se do tří skupin: První velkou skupinou jsou cohanin: odvozují svůj původ od synů Arona, dříve měli zvláštní privilegia. Levité zastávali pomocné funkce, byli nižší skupinou než cohanité a svůj původ odvozovali od Leviho (syna Jákoba a Lei). Poslední jsou israelité: prostý lid bez chrámové služby. Postupem času (v 8.stol.po.Kr.) se od židů oddělila skupinka s názvem Karaite vyznávající Mojžíšův zákon a ne jeho rabínský výklad (dnes má asi 11 000 členů) a Samaritáni (odštěpila se v době židovského učení).
Základem židovského učení, které vzniklo v prvním tisíciletí př.Kr. v Palestině, je tóra, pět knih Mojžíšových a sbírky Mischna Gemara. Za své praotce považují Židé Abraháma, Izáka a Jákoba, svatou knihou je Starý zákon.

Muslimů je v zemi přes 440 000. Dělí se na dvě skupiny: první z nich jsou sunnité, druzí šíité (velmi ortodoxní, zastávají mučednictví, v Izraeli se však nevyskytují). Islám byl založen v sedmém století po.Kr. prorokem Muhammadem, jenž byl přesvědčen, že mu bylo svěřeno boží zjevení a že je Alláhovým prorokem. Základní učení islámu je obsaženo v koránu, velký důraz je kladen na sociální oblast (pomoc chudým, právo všech na zabezpečení,...), podporována je tzv. svatá válka ("džihád").

Křesťanů je jen v Jeruzalémě čtyři a půl tisíce. Izrael je nejen místem narození a kázání Ježíše Krista, zde (na Golgotě) byl zvěstovatel Božího slova i ukřižován. Svatou knihou je Bible, konkrétně Nový zákon. Základní princip, na kterém celé náboženství dále staví, je vysvobození, spása a věčný život v nebi. Křesťanství se dělí na pravoslavné církve a církev římskokatolickou.

Hospodářství
Izrael je zemí sužovanou inflací, ekonomickou nerovnováhou projevující se navenek především vzestupem cen. Zpočátku do země proudila podpora ze Spojených států, dodnes zde hraje zahraniční kapitál velkou úlohu. Svatá země drží prvenství v podílu vojenských výdajů na státním rozpočtu.
V počátcích státu měly velmi významnou úlohu zemědělsky orientované kibucy (podrobněji "Kibucy versus mošavy"). Dodnes se v četných oázách země, z nichž mnohé připomínají ráj na zemi, pěstuje hlavně citrusové ovoce, chová se skot, ovce a kozy. Průmysl je zastoupen potravinářstvím a textilnictvím, na těžbu fosfátů a draselných solí z Mrtvého moře a okolí navazuje chemický průmysl.
Mimo již zmíněných citrusů, textilu a také zbraní (putují hlavně do JAR a Chile) se vyvážejí i broušené diamanty. Jedno z největších světových center zpracování a obchodu s diamanty se nachází právě v Izraeli. Na první pohled nenápadné přímořské lázeňské městečko Natania založili za druhé světové války utečenci z Amsterodamu a založili zde brusírny těchto vzácných kamenů, jejichž dovozcem je především Jihoafrická republika. Dnes těží Izrael, i přes nestabilní situaci v zemi, velkou měrou z turistického ruchu (nejnavštěvovanějšími místy jsou Jeruzalém a Tel Aviv a samozřejmě Mrtvé moře a jeho okolí).
Nelze opomenout ani bohatou uměleckou tvorbu zastoupenou např. keramickým průmyslem hlavního města Negevu a zároveň střediska Jižního distriktu Beerševy (v překladu Sedm studní). Městečko Dimona je centrem izraelského nukleárního výzkumu.

Budoucnost Svaté země
Izrael vždy byl a dodnes také je zemí zmítanou nepokoji a neustálou hrozbou válečných konfliktů. Již samotný vznik poměrně mladé země nemá jinde na světě obdoby. Avšak existence takových projektů, jakým bylo např. v roce 1990 celosvětové setkání Židů z Československa (zahájeno 26.dubna) v Jeruzalémě za účasti jak československého, tak izraelského prezidenta a jeruzalémského primátora (Havlovi byl při této příležitosti udělen čestný doktorát jeruzalémské Hebrejské univerzity, zahájena byla také výstava věnovaná minulosti českých a slovenských Židů), může být jistou známkou zlepšující se situace.
Snad je jen otázkou času, kdy země s dosud nevyjasněnými hranicemi přistoupí na kompromis, který přijmou i okolní arabské státy.

Pozn.: V uvozovkách jsou uvedeny citace z knihy F.Bourbona Izrael.

Bibliografie:
1. Geografický magazín Koktejl (ročník 9, číslo 6, červen 2000, str. 80-84)
2. Fabio Bourbon: Izrael (nakladatelství Knihcentrum, Praha, 1997)
3. J. a E. Klanských: Pouť do svaté země (nakladatelství Panorama, Praha, 1991)
4. Jaromír Sopouch: Izrael - svatá země (nakladatelství Epava, Olomouc, 1995)
5. Ilustrovaný encyklopedický slovník, I.díl (nakladatelství Akademia, Praha, 1980)

V příští aktualizaci si přečtete o Jeruzalémě.