Izraelské
válečné konflikty 20.století (I.)
Izrael, který od roku 1948
vybojoval šest válečných konfliktů, se nyní upíná k
myšlence trvalého míru s arabskými zeměmi. Od listopadu
1977, kdy se uskutečnila historická návštěva egyptského
prezidenta Anvara Sadata v Jeruzalémě, hledají politici a
diplomaté nejrůznější způsoby řešení problému
Středního východu. (...) nikdy nedošlo k přerušení
mírových rozhovorů. Všichni věří, že si zdejší
znepřátelené národy mohou v blízké budoucnosti podat ruce,
neboť žádná válka netrvá věčně.(...) V zemi, kde jsou
ti, kteří věří v zázraky, považováni za realisty, je
povinností věřit v mír. (Fabio Bourbon: Izrael)
V roce 1929 vyvrcholila
nespokojenost s židovským přistěhovalectvím a jeho
expanzivními snahami a došlo k prvnímu otevřenému střetu
Arabů s Židy u Zdi nářků v Jeruzalémě. Muslimové byli
vyzváni k Svaté válce proti Židům i Britům. Na židovské
straně byla založena první ozbrojená ochrana. Na obou
stranách bylo spácháno mnoho teroristických akcí.
Situace vyústila roku 1936 v
generální stávku Arabů a právě po ní se v "Peelově
komisi", která byla pověřena vyšetřit události,
poprvé objevuje myšlenka na rozdělení Palestiny. S tím však
Palestinci nemohli souhlasit a v letech 1938-1939 proběhlo
arabské povstání (zaměřené proti Židům i Britům).
Ačkoliv se vzpouru nakonec podařilo potlačit, reagovala
britská vláda vydáním "Bílé knihy" (květen
1939), která pohřbila návrhy "Peelovy komise" a
radikálně omezila židovské přistěhovalectví pro statisíce
evropských Židů představující poslední záchranu před
smrtí.
Stát Izrael vznikl 14.5.1948
na základě rozhodnutí Valného shromáždění OSN z
29.11.1947 rozdělením britského mandátu Palestiny
(historického území v Přední Asii mezi Středozemním,
Mrtvým a Rudým mořem) na dva samostatné státy: arabský a
židovský. Oba měly mít demokratickou ústavu zajišťující
mimo jiné i dodržování práv národnostních menšin (což
bylo v nově ustaveném Izraeli, kde arabská menšina tvořila
bezmála 50% celkového počtu obyvatel, důležitější než
cokoli jiného). Moc v Izraeli však přešla do rukou
velkoburžoazie (vládnoucí třídy kapitalistické
společnosti), která nejen že odmítla přijmout demokratickou
ústavu, ale s pomocí USA, Velké Británie a sionismu
vyhlásila "sionistickou doktrínu" za oficiální
ideologii a politiku státu a zcela tak znemožnila vytvoření
arabského státu. (Toť názor a fakta z roku 1980)
Neohlášená válka vypukla již v
lednu 1948, kdy Arabové podporováni zahraničními
dobrovolníky útočily na samostatné židovské osady,
podařilo se jim dokonce odříznout židovskou komunitu v
Jeruzalémě (asi 100 000 lidí). Za přítomnosti Britů,
kteří zemi opustili definitivně až v květnu, ani druhá
strana nezahálela. Výhružky, zastrašování a vyvolávání
paniky se v arabské vesnici Dajr Jasín zvrtly v masakr.
1.izraelsko-arabská válka
Den po vyhlášení židovského státu, 15.5.1948 vystoupily
proti Izraeli, který si "jen tak" zabral část
Palestiny, jež se měla stát součástí budoucího arabského
státu (Galileu, Nazaret a část Jeruzaléma), a vyhnal odsud
přes 900 000 arabských obyvatel (bez náhrady jejich majetku),
členské státy tzv. Arabské ligy * -Egypt, Irák, Jemen,
Jordánsko, Libanon, Saúdská Arábie a Sýrie. Důvodem, proč
byl nakonec úspěšný malinký státeček vražený jako klín
do nepřátelského území, byla hlavně neuvěřitelná
řevnivost mezi arabskými vládci. Společné vojenské postupy
byly pouze iluzí, realitou se stalo sledování vlastních
cílů. Příkladem může být například zajordánský král
Abdulláh, který, ač disponoval snad nejbojeschopnější
vojenskou jednotkou - Arabskou legií (v čele s britskými
důstojníky, vybavena moderními zbraněmi) - odmítl postup
proti židovským územím (s výjimkou Jeruzaléma). Jeho
jediným cílem bylo získat zpět oblasti západního břehu
řeky Jordán. Přesto však byla zapotřebí obrovská
statečnost, obětavost a hlavně víra ve správnost svého
přesvědčení, jež Izraelci vložili do boje proti nepříteli
(největší nebezpečí představovala Sýrie a Irák na severu,
na jihu pak především Egypt). 11.6.1948 vstoupilo v platnost
první příměří zprostředkované velvyslancem OSN Folkem
Bernadottem. Obě strany, především však Izrael, využily
této krátké pauzy k mobilizaci a obnově vojenských sil
(dodávky zbraní pocházely mimo jiné z tehdejšího
Československa). O necelý měsíc později (9.7.1948) vše
začalo nanovo, tentokrát protiútokem židovského státu. S
přestávkami (18.7. - druhé příměří) trvala první
izraelsko-arabská válka až do roku 1949, kdy byly postupně
podepsány mírové dohody: 24.2. s Egyptem, 23.3. s Libanonem,
3.4. s Jordánskem.
Problém sporu o historické
území mezi Rudým, Mrtvým a Středozemním mořem, které
odedávna vynikalo nejen svou výbornou dopravní a obchodní
polohou, dobrými podmínkami pro zemědělství a zvláště pak
jako jediná suchozemská spojnice mezi Evropou, Afrikou a Asií,
však vyřešen nebyl. Většina arabských států se
nesmířila s existencí židovského Izraele, stát Palestina
vytvořen nebyl a naopak ještě přišel o část území (ne
snad ze snahy Izraele o vytvoření rozlehlého státu, spíše
ze strategických a obranných důvodů). Porážka byla hořká,
v zklamaných a potupených srdcích se rodila myšlenka na
pomstu. I přes oficiální příměří pokračovaly
oboustranné teroristické a sabotážní akce, arabské státy
zavedly přísný bojkot izraelského zboží a navíc ještě
popíraly jeho existenci.
Sinajská válka
24.10.1956 uzavřela Francie a Velká Británie s Izraelem
tajnou dohodu o protiegyptské akci (nešlo zde o izraelské
zájmy, nýbrž o ekonomiku, která byla značně ohrožena v
roce 1954, kdy se egyptským prezidentem stal Gamál Abd
an-Násir, který následně roku 1956 znárodnil v rámci
orientace na Východní blok Společnost Suezského průplavu,
kterou ovládal především britský kapitál) a 29. téhož
měsíce byla zahájena tzv. Sinajská válka. Sinajský
poloostrov byl bleskově obsazen. Následuje okamžité
britsko-francouzské ultimátum, obě strany jsou vyzvány k
ukončení bojů a hlavně obsazení území neutrálními
vojsky. K dohodě však nedošlo (Egypt odmítl) a proto byl
zahájen výsadek britsko-francouzských vojsk u Port Saidu
prezentovaný jako akce k oddělení znepřátelených stran.
Britsko-francouzská akce však skončila neúspěchem (z velké
části z finančních důvodů a také v souladu se zájmy
velmocí jako USA a SSSR), podél egyptsko-izraelských hranic
byla rozmístěna vojska OSN a židovský stát byl podroben
ostré kritice: hluboko klesl v očích svých důležitých
spojenců.
Hranice Izraele jsou v následujících
letech dále často narušovány (jde například o spor Sýrie a
Izraele o vodní zdroje v blízkosti Genezaretského jezera), k
následnému konfliktu však dochází až roku 1967, a to
zvláště z důvodů hospodářských (nedostatek finančních
zdrojů) a také vnitřní nestability. Roku 1964 vzniká
Organizace pro osvobození Palestiny (OOP)** s cílem podpořit
vznik Palestinského státu společně s návratem uprchlíků***
i likvidací státu Izrael. V roce 1974 je na konferenci
arabských států v Rabatu (Maroko) a rezolucí Valného
shromáždění OSN uznána jako jediný zákonitý představitel
palestinského lidu. V čele výkonného výboru OOP stojí
Jásir Arafat.
* (Jde o organizaci založenou
roku 1944, jejíž charta byla podepsána roku 1945 v Káhiře
zástupci Egypta, Sýrie, Libanonu, Jordánska, Iráku, Saúdské
Arábie a Jemenu. Členy Ligy arabských států, jak je Arabská
liga také někdy nazývána, se staly Lybie, Súdán, Tunis,
Maroko, Kuvajt, Alžírsko, Jemenská lidově demokratická
republika, Jemenská arabská republika, Katar, Bahrajn, Omán,
Sjednocené arabské emiráty a Somálsko. Cílem bylo posílení
svazků mezi arabskými státy a koordinace zahraniční politiky
při zachování suverenity členských států. V roce 1979 bylo
Egyptu pozastaveno členství za jeho kapitulantskou politiku
vůči Izraeli. Ilustrovaný encyklopedický slovník)
** Organizace pro osvobození
Palestiny byla Spojenými státy až do konce 80.let (Izraelem
až do počátku let devadesátých) považována za zločinnou
teroristickou organizaci. Tento postoj se obecně změnil až v
roce 1989, kdy Jásir Arafat veřejně uznal existenci Izraele a
vzdal se terorismu jako způsobu prosazování záměrů OOP.
Rovněž také respektoval rezoluce, které vybízely Izrael ke
stažení se z okupovaných území výměnou za mír. Záměr
uznat Arafata jako partnera v politických jednáních a
zástupce a reprezentanta palestinských zájmů nebyl
přehodnocen dokonce ani jednoznačné podpoře Saddáma Husajna
v době války v zálivu, kdy zřetelně podpořil irácké
raketové útoky na Izrael.
*** Arabské země se však
nikdy nepokusily plně začlenit uprchlíky do života
společnosti. Na zápasním břehu Jordánu a v pásmu Gazy se
zformovaly nesčetné palestinské guerilly, které od počátku
50.let ohrožují svými výpady nejen izraelské civilní i
vojenské síly, ale také vlastní arabské státy. Hrozba
přerostla v nutnost vyhnat razantním vojenských zásahem tyto
skupiny z Jordánska, v Libanonu se pokus a stabilizaci a
stanovení určitých pravidel nepodařil a byl také jednou z
hlavních příčin občanské války v 70.letech.
Bibliografie:
1. M.Mendel, Z.Muller: Svět
Arabů (nakladatelství Svoboda, Praha, 1989)
2. Fabio Bourbon: Izrael (nakladatelství Knihcentrum, Praha,
1997)
3. V.P.Borovička: Vyzvědači z Tel Avivu (nakladatelství Naše
vojsko, Praha, 1979)
4. Sue Bryant: Izrael (nakladatelství Geodezie, Brno, 1999)
5. J. a E.Klanských: Pouť do svaté země (nakladatelství
Panorama, Praha, 1991)
6. J.Sopouch: Izrael - svatá země (nakladatelství Epava,
Olomouc, 1995)
7. Ilustrovaný encyklopedický slovník, I. a III. díl
(nakladatelství Akademia, Praha, 1980)
8. Geografický magazín Koktejl (rocník XII., císlo 4, duben
2003, str. 108-116)
internetové adresy:
http://www.zvedavec.org/zpravySQL.php?clanek_id=295
http://www.tiscali.cz/news_center_B_ze_s.335630.html
http://www.ecn.cz/private/icej/komentare/dvojihra070801.html
http://pes.eunet.cz/clanky/14262_12_0_0.html
http://pes.eunet.cz/clanky/12772_1_0_0.html
http://www.infojet.cz/middleeast/ME0034.html
http://www.islamonline.net
http://studena.valka.cz/
http://pes.eunet.cz/
http://atlas.netway.cz/asie/zapbrjord.html
http://sweb.cz/maxim.t/texty/zdroje/k5.html
http://www.pna.net
a mnoho dalších (velmi snadno objevitelných)
Fotogalerie