Indický sen

"Myslete na energii, která vám prochází pod rukou, soustřeďte se a požádejte ji: Sílo, vystup z nás." Tak nejen tohoto krátkého meditačního cvičení, které bylo součástí velmi zajímavého a hlavně nevšedního koncertu brněnského tělesa Vítr do dlaně, mohl být v sobotu 22.3.2003 svědkem každý návštěvník kulturního centra Labyrint ve Starém Lískovci.

Každého, kdo se jen trochu zajímá o oblast blízkého východu, již od zastávky Švermova naváděly žluté papírové šipky. Barevná, na první pohled veselá budova, malá klubová místnost, hlasitá rocková hudba, podivní lidé...nic z toho neodpovídalo tomu, že by zde během deseti minut mělo začít zajímavé odpoledne indického stylu. A přece!

Celé nesvé jsme dorazily do poměrně velké světlé místnůstky, kam jsme byly nasměrovány, provázeny nedůvěřivými pohledy vášnivých rockerů. Nějaká mladá holčina (trochu mi připomínala snad ne tak dávnou éru hippie) tady vysvětlovala zvědavé dámě, patrně z nějaké televize, princip tibetské meditace. Zpovzdálí je někdo natáčel na kameru. Mohly jsme začít.
Původní význam slova mandala (sanskrt) je "okruh, sféra", čímž se v kontextu náboženského ritualismu rozumí kruhově vyznačený prostor, chráněný před nepříznivými vlivy, v němž lze provádět ten který obřad (invokaci, meditaci, exorcismus apod.). Tento "kruh" bývá často nahrazován symbolickým nákresem (diagramem), na němž jsou patřičná božstva rozestavena v předepsaném pořádku. V praxi jsou mandaly nádherné, zpravidla velmi pravidelné a souměrné obrazce sypané z barevných písků a pro mnichy z tibetských klášterů, kteří jejich tvorbu přivedli téměř k dokonalosti, jsou symbolickým znázorněním buddhistické představy vesmíru. Krátce poté, co je mandala po několikadenní práci dokončena, je na znamení pomíjivosti a věčného koloběhu života i smrti zničena. Písek je smeten na hromadu a rozprášen ve větru nebo vhozen do řeky, jež pak všem bytostem, které se jí napijí, pomáhá svým posvěcením na cestě k vysvobození.
Mezitím, co přicházeli ostatní zvědavci, rozložily jsme si velký balící papír, podle rady vyrobily malé kornoutky a poté, co jsme zavrhly jakékoli předlohy, jež popravdě řečeno vypadaly hrozivě, začly s jsme tvorbou našeho veledíla. Zpočátku to šlo velmi ztuha: písek byl vlhký, shlukoval se v poměrně velká zrna, která ne a ne prolézt malou skulinkou našeho kornoutu. Paní novinářka už zaznamenávala značné úspěchy. Nechtěly jsme se nechat zahanbit, princip neprincip, koutnoutek byl obrácen vzhůru nohama a šlo se na to. Mandalistů poměrně rychle přibývalo, ale my jsme se natolik zabraly do práce, mimochodem velmi příjemné, tvůrčí, uklidňující a hlavně kolektivní, že jsme ty kolem ani nevnímaly.
Čas utekl jako voda a začlo se svolávat na divadlo. Na řadě byl Princ Bhadra a princezna Vasantaséna. Ještě pár fotek, sbalit věci a honem do sálu.

Divadlo Dům se tentokrát opravdu vytáhlo: nádherné kostýmy, nádherná hra, nádherná pointa, velmi slušné herecké výkony. Zrádný mnich se zamiluje do krásné dívky, která mu dá almužnu, a rozhodně se ji úskokem získat. Vymyslí podlý plán a dívčinu nevlastnímu otci, jenž právě prožívá kritické období svého života namluví, že za veškeré jeho obchodní i osobní neúspěchy je zodpovědný zlý had převtělený do mladého děvčete, které kdysi dávno připlulo po řece. Starý hloupý muž pochopí, že se musí dcery zbavit a na radu vychytralého mnicha ji, ač velmi nerad, poslat v truhle s pochodní po Ganze. Mezitím se urozený princ Bhadra vydává na svou obvyklou meditaci a zaslechne nádherný zpěv. Je omámen, zamilován a posílá svého sluhu vyledat onu dívku s tak líbezným hlasem. Spolehlivý, byť trochu natvrdlý sluha nejen že úspěšně předává vzácný prsten, ale přínáší zpět i odpověď ve formě básně. Děj se zaplétá, na scénu vstupuje jedna z klíčových postav. Pomocí intrik staré čarodějnice, která se (jméno dívky) odvděčuje za záchranu několika svých minulých životů, se princ Bhadra setkává s dívkou svého srdce, zoufalý otec se svou ztracenou dcerou a bezcharakterní mnich s chlupatou opicí, jež je mu poslána jako patřičná náhrada za dobré skutky, aby jim všem byla nakonec odhalena celá pravda a z prostého venkovského děvčete se stala samotná princezna.

Po poměrně dlouhém sezení se nabízela možnost pořádně si zatančit: samozřejmě opět v indickém duchu. Přemístili jsem se do nevelké tělocvičny, kde už netrpělivě čekala lektorka břišního tance. Za doprovodu stylové hudby nakonec protáhla tělo asi jen pěti statečným dobrovolnicím. My všichni ostatní jsme byli za křeny. Možná právě vinou naší pasivity, či jak to podivné rozpoložení ducha nazvat, se nám lekce zdála poměrně zdlouhavá. Jiný názor na to očividně měly samotné tanečnice: jakmile výuka skončila, běžely si pro kontaktní adresu lektorky (partně cizinky, jak odhaduji z nedokonalé, byť zdaleka ne špatné češtiny) vyučující za nemalý peníz u nás v Brně.

Tak dlouho očekáváný koncert měl nakonec asi půlhodinové zpoždění. Šest mladých lidí z Brna uvedla naše již známá břišní tanečnice svou krátkou produkcí. Tři dámy, tři pánové, poměrně netypické složení nástrojů (příčná flétna, klasická kytara, bongo, činelky, tamburína), pohodlná pozice v sedě, sanskrt, hindí...tak to byli Vítr do dlaně. Poměrně příjemná hudba, nad jejímž textem jsme nemusely (a prakticky ani nemohly, jak jistě pochopíte) přemýšlet, pěkně sladěné a uklidňující hlasy zpěváků, zábavné a poučné komentáře a hlavně velmi příjemná chvilka meditace, při níž se téměř celý sál podle návodu kytaristy snažil svou vnitřní pozitivní energii ukrytou v křížové kosti smísit s pozitivní energií okolního světa, aby pročistil své čakry zanesené špínou neustálého stresu a spěchu. Stačilo jenom zavřít oči, přikládat ruku na ta správná místa a soustředit se. Taky jsem přikládala, taky jsem se soustředila, jenom ty potvory oči se občas trošilinku otevřely, aby viděly všechny ty lidi s rukou kroužící nad hlavou a hledající něco...něco...zvláštního. Snad pozitivní sílu, snad kolektivní duši, snad smysl vlastního života. Aby viděly všechny ty lidi, co sem přišli za stejným cílem, se stejným záměrem: dozvědět se něco o světě, který je nám tak blízký a přesto tak vzdálený, tak známý a přesto tak nepochopitelný.

Nevím, nakolik se Indickému snu podařilo očekávání návštěvníků naplnit, jistá je však jedna věc: to, že je v poslední době podobných akcí čím dál tím víc je určité znamení...znamení toho, že snad přece jenom přestáváme být lhostejní. Možná je poznání cestou k pochopení a pochopení dálnicí míru. A to je v dnešním světě plném zbytečných konfliktů asi to nejdůležitější.

P.S.: Možná mi trochu chyběla slibovaná projekce diapozitivů z cest, na kterou se v tom shonu asi zapomnělo. Nebo nezbyl čas. No nic, třeba přístě.