Indický sen
"Myslete na energii, která vám prochází pod rukou, soustřeďte se a požádejte ji: Sílo, vystup z nás." Tak nejen tohoto krátkého meditačního cvičení, které bylo součástí velmi zajímavého a hlavně nevšedního koncertu brněnského tělesa Vítr do dlaně, mohl být v sobotu 22.3.2003 svědkem každý návštěvník kulturního centra Labyrint ve Starém Lískovci.
Každého, kdo se jen trochu zajímá o oblast blízkého východu, již od zastávky Švermova naváděly žluté papírové šipky. Barevná, na první pohled veselá budova, malá klubová místnost, hlasitá rocková hudba, podivní lidé...nic z toho neodpovídalo tomu, že by zde během deseti minut mělo začít zajímavé odpoledne indického stylu. A přece!
Celé nesvé jsme dorazily do
poměrně velké světlé místnůstky, kam jsme byly
nasměrovány, provázeny nedůvěřivými pohledy vášnivých
rockerů. Nějaká mladá holčina (trochu mi připomínala snad
ne tak dávnou éru hippie) tady vysvětlovala zvědavé dámě,
patrně z nějaké televize, princip tibetské meditace.
Zpovzdálí je někdo natáčel na kameru. Mohly jsme začít.
Původní
význam slova mandala (sanskrt) je "okruh, sféra",
čímž se v kontextu náboženského ritualismu rozumí kruhově
vyznačený prostor, chráněný před nepříznivými vlivy, v
němž lze provádět ten který obřad (invokaci, meditaci,
exorcismus apod.). Tento "kruh" bývá často
nahrazován symbolickým nákresem (diagramem), na němž jsou
patřičná božstva rozestavena v předepsaném pořádku. V
praxi jsou mandaly nádherné, zpravidla velmi pravidelné a
souměrné obrazce sypané z barevných písků a pro mnichy z
tibetských klášterů, kteří jejich tvorbu přivedli téměř
k dokonalosti, jsou symbolickým znázorněním buddhistické
představy vesmíru. Krátce poté, co je mandala po
několikadenní práci dokončena, je na znamení pomíjivosti a
věčného koloběhu života i smrti zničena. Písek je smeten
na hromadu a rozprášen ve větru nebo vhozen do řeky, jež pak
všem bytostem, které se jí napijí, pomáhá svým
posvěcením na cestě k vysvobození.
Mezitím,
co přicházeli ostatní zvědavci, rozložily jsme si velký
balící papír, podle rady vyrobily malé kornoutky a poté, co
jsme zavrhly jakékoli předlohy, jež popravdě řečeno
vypadaly hrozivě, začly s jsme tvorbou našeho veledíla.
Zpočátku to šlo velmi ztuha: písek byl vlhký, shlukoval se v
poměrně velká zrna, která ne a ne prolézt malou skulinkou
našeho kornoutu. Paní novinářka už zaznamenávala značné
úspěchy. Nechtěly jsme se nechat zahanbit, princip neprincip,
koutnoutek byl obrácen vzhůru nohama a šlo se na to.
Mandalistů poměrně rychle přibývalo, ale my jsme se natolik
zabraly do práce, mimochodem velmi příjemné, tvůrčí,
uklidňující a hlavně kolektivní, že jsme ty kolem ani
nevnímaly.
Čas utekl jako voda a začlo se svolávat na divadlo. Na řadě
byl Princ Bhadra a princezna Vasantaséna. Ještě pár fotek,
sbalit věci a honem do sálu.
Divadlo
Dům se tentokrát opravdu vytáhlo: nádherné kostýmy,
nádherná hra, nádherná pointa, velmi slušné herecké
výkony. Zrádný mnich se zamiluje do krásné dívky, která mu
dá almužnu, a rozhodně se ji úskokem získat. Vymyslí podlý
plán a dívčinu nevlastnímu otci, jenž právě prožívá
kritické období svého života namluví, že za veškeré jeho
obchodní i osobní neúspěchy je zodpovědný zlý had
převtělený do mladého děvčete, které kdysi dávno
připlulo po řece. Starý hloupý muž pochopí, že se musí
dcery zbavit a na radu vychytralého mnicha ji, ač velmi nerad,
poslat v truhle s pochodní po Ganze. Mezitím se urozený princ
Bhadra vydává na svou obvyklou meditaci a zaslechne nádherný
zpěv. Je omámen, zamilován a posílá svého sluhu vyledat onu
dívku s tak líbezným hlasem. Spolehlivý, byť trochu
natvrdlý sluha nejen že úspěšně předává vzácný prsten,
ale přínáší zpět i odpověď ve formě básně. Děj se
zaplétá, na scénu vstupuje jedna z klíčových postav.
Pomocí intrik staré čarodějnice, která se (jméno dívky)
odvděčuje za záchranu několika svých minulých životů, se
princ Bhadra setkává s dívkou svého srdce, zoufalý otec se
svou ztracenou dcerou a bezcharakterní mnich s chlupatou opicí,
jež je mu poslána jako patřičná náhrada za dobré skutky,
aby jim všem byla nakonec odhalena celá pravda a z prostého
venkovského děvčete se stala samotná princezna.
Po poměrně dlouhém sezení se nabízela možnost pořádně si zatančit: samozřejmě opět v indickém duchu. Přemístili jsem se do nevelké tělocvičny, kde už netrpělivě čekala lektorka břišního tance. Za doprovodu stylové hudby nakonec protáhla tělo asi jen pěti statečným dobrovolnicím. My všichni ostatní jsme byli za křeny. Možná právě vinou naší pasivity, či jak to podivné rozpoložení ducha nazvat, se nám lekce zdála poměrně zdlouhavá. Jiný názor na to očividně měly samotné tanečnice: jakmile výuka skončila, běžely si pro kontaktní adresu lektorky (partně cizinky, jak odhaduji z nedokonalé, byť zdaleka ne špatné češtiny) vyučující za nemalý peníz u nás v Brně.
Tak
dlouho očekáváný koncert měl nakonec asi půlhodinové
zpoždění. Šest mladých lidí z Brna uvedla naše již
známá břišní tanečnice svou krátkou produkcí. Tři dámy,
tři pánové, poměrně netypické složení nástrojů
(příčná flétna, klasická kytara, bongo, činelky,
tamburína), pohodlná pozice v sedě, sanskrt, hindí...tak to
byli Vítr do dlaně. Poměrně příjemná hudba, nad jejímž
textem jsme nemusely (a prakticky ani nemohly, jak jistě
pochopíte) přemýšlet, pěkně sladěné a uklidňující
hlasy zpěváků, zábavné a poučné komentáře a hlavně
velmi příjemná chvilka meditace, při níž se téměř celý
sál podle návodu kytaristy snažil svou vnitřní pozitivní
energii ukrytou v křížové kosti smísit s pozitivní energií
okolního světa, aby pročistil své čakry zanesené špínou
neustálého stresu a spěchu. Stačilo jenom zavřít oči,
přikládat ruku na ta správná místa a soustředit se. Taky
jsem přikládala, taky jsem se soustředila, jenom ty potvory
oči se občas trošilinku otevřely, aby viděly všechny ty
lidi s rukou kroužící nad hlavou a hledající
něco...něco...zvláštního. Snad pozitivní sílu, snad
kolektivní duši, snad smysl vlastního života. Aby viděly
všechny ty lidi, co sem přišli za stejným cílem, se stejným
záměrem: dozvědět se něco o světě, který je nám tak
blízký a přesto tak vzdálený, tak známý a přesto tak
nepochopitelný.
Nevím, nakolik se Indickému snu podařilo očekávání návštěvníků naplnit, jistá je však jedna věc: to, že je v poslední době podobných akcí čím dál tím víc je určité znamení...znamení toho, že snad přece jenom přestáváme být lhostejní. Možná je poznání cestou k pochopení a pochopení dálnicí míru. A to je v dnešním světě plném zbytečných konfliktů asi to nejdůležitější.
P.S.: Možná mi trochu chyběla slibovaná projekce diapozitivů z cest, na kterou se v tom shonu asi zapomnělo. Nebo nezbyl čas. No nic, třeba přístě.